Jak jde o děti v restauracích a kavárnách, předsudky najednou nevadí ani leckterým bojovníkům proti rasismu.

U takto dráždivých témat se stává, že se někteří čtenáři rozčílí kvůli něčemu, co v článku nestojí. Proto nejdřív výslovně zmíním, co nezpochybňuji:

- Za prvé, i když je otevřená diskriminace nezákonná, provozovatelé restaurací a kaváren si svoje hosty odjakživa vybírají. Lokalitou, prostorem, vybavením, hudbou, nabídkou, výší cen. Tahle selekce je základní princip byznysu, a pokud se ji někdo snaží odstranit, já to nejsem a nikoho takového ani neznám.

- Za druhé, někteří rodiče jsou v restauracích a kavárnách bezohlední k ostatním hostům (případně i jejich dětem).

Ani jedno, ani druhé tento článek nerozporuje.

Pak ještě oznamuji dva zdánlivě protichůdné střety zájmů: trávím dvě až čtyři hodiny týdně v restauracích a kavárnách s batoletem. Zároveň tam ale dalších deset až patnáct hodin týdně sedím sám a snažím se soustředit na práci nebo na čtení.

Děti se nerovnají rámus a rámus nerovná se děti

Proč jsou ty střety zájmů protichůdné jen zdánlivě? Protože kdybych si dělal žebříček všeho, co mě v kavárnách ruší, byly by řinčící děti (a neurotičtí rodiče) nejvýš v druhé pětce. V té první bych měl hosty, kteří telefonují a skajpují, rádio, opilce a rozhádané páry. Zdaleka nejotravnější jsou hluční chytráci. Lidé, kteří sice můžou sedět jen ve dvou, ale celý podnik bude vědět o tom, jak vášnivé jsou v posteli různé národnosti nebo co všechno psali na Sputnik News a co se do televize nedostane. (Dva skutečné zážitky z minulé neděle.)

Každý jsme citlivý na jiné ruchy a váš žebříček bude vypadat odlišně. Těžko ale zpochybníte, že ze všech těch zdrojů neklidu v restauracích a kavárnách se pouze z dětí stalo v Česku Téma s velkým T. Když vygooglujete „opilec napadal hosty“, najdete desítky svodek o hrozných událostech, ale ani jeden obecný článek „patří opilci do restaurací?“ („Když se budou chovat slušně, nic proti nim nemám, vzkazuje majitel hostince v Holovousech.“) Takovému zájmu redakcí se těší jen rodiče a děti, viz čerstvý text Hrací koutky? Děti do kavárny nepatří, mají mít své podniky, tvrdí majitelé na iDnesu a řadu podobných starších.

Což je první problém debaty o dětech v restauracích: falešné dilema mezi podniky, ve kterých je božský klid, a podniky, do kterých chodí rodiny s dětmi. Ty totiž v českých médiích vystupují jako jediný zaručený zdroj nepohody.

Židi, Němci, děti, uprchlíci

Druhý problém je princip kolektivní viny. Několik nejhorších excesů se vztáhne na pestrou skupinu lidí a ta se pak celá soudí podle nich. V tomhle případě se tohoto zločinu na logice i humanismu dopouštějí i někteří mí známí, kteří se ještě před pár dny pohoršovali, že Miloš Zeman hází do jednoho pytle všechny migranty. Jak se ale můžete divit tomu, že tolik lidí nedovede rozlišovat mezi uprchlíky z tisíce kilometrů vzdálených zemí, jestliže někteří kavárníci nedovedou rozlišovat mezi vlastními hosty?

Když se přitom dáte do řeči s lidmi, jací v anketě na iDnesu zaklikávají suverénně vítěznou odpověď, že děti do kaváren a restaurací nepatří, často zjistíte, že jim „slušně vychované děti“ nevadí. Necháme stranou, co přesně znamená slušné vychování. Znepokojující je na tom to, jaké oblibě se tu těší vypouštění generalizací, které „přece nikdo nemyslí doslova, tak se uklidněte“. Čtvrt století po revoluci je i mezi liberály zcela přijatelné dělit lidi do antagonistických tříd a řešit, kam která „patří“ a „nepatří“ – namísto toho, aby se věcně mluvilo o tom, jak uspokojivě řešit konkrétní situace s konkrétními lidmi. Ať už jde o rodiče a děti, Romy, imigranty nebo důchodce, následek je vždy stejný: blbě se v tom žije.

Kavárna rovná se společnost

Třetí svízel: kavárny mají v těchto hádkách pořád punc luxusní oázy, do které se chodí za odměnu a kterou si lze snadno odříct. Možná to tak bylo před dvaceti lety: dnes kavárny suplují nádražní čekárny, zasedací místnosti, redakce nebo i obývací místnosti. Ujel autobus? Kavárna. Pracovní porada? Kavárna. Schůzka s klientem? Kavárna. Přijela rodina? Kavárna. Když společensky aktivním a hlavně pracujícím rodičům řeknete, že dítě do kavárny nepatří, říkáte jim tak, že oni sami nepatří do společnosti jiných společensky aktivních a pracujících lidí – ledaže by omezili kontakt s vlastním dítětem, a navíc platili chůvu.

Bizarní na tom je nápadný průnik mezi množinami lidí, kteří se snaží dostat matky s dětmi z kaváren a kteří se zároveň tak úpěnlivě brání údajné islámské hrozbě obnášející podle nich vyčlenění žen ze společnosti. K dobru jim jde to, že na rozdíl od saúdských duchovních nechtějí ženy zahnat do harémů lomeno dětských heren celoživotně, ale jen na pět až deset let.

Děti bezohledných rodičů nevyženeš

Čtvrtý problém: když bude společnost tisíci ústy opakovat, že „děti do kaváren nepatří, nepatří a ještě jednou nepatří“, jak prohlašuje jedna brněnská kavárnice ve zmíněném článku, nedostane z podniků všechny děti. Dostane z nich jenom děti ohleduplných rodičů, kteří dbají na to, aby neobtěžovali okolí. Nedostane z nich děti lidí, kterým jsou ostatní ukradení. Je to začarovaný kruh: čím nepřátelštěji bude společnost dětem v kavárnách postavená, tím horší zkušenosti bude s dětmi v kavárnách mít.

Korektnost naruby: Mlčky poslouchej, jak tě soudí

Pátá poznámka k tématu bude osobní: do kavárny majitelky, jejíž názor na děti v kavárnách cituji výše, jsem rok chodil s kočárem a všechno mi přišlo bez problémů. Dočíst se pak v novinách, že děti do kaváren nepatří, bylo trapné a ponižující: tohle si o nás celou dobu myslela? Obracela oči v sloup, když odnášela nádobí? Pomlouvala mě před ostatními na baru?

Marketingový tip pro podnikatele ve službách: neříkejte o svých zákaznících do médií věci, které by vám bylo hloupé říct v jejich přítomnosti.

Zdůrazňuji, že nikomu neupírám právo na názor. Ostatní mají ale stejné právo prohlásit o něm, že je z těch a těch důvodů hloupý, a na podnik zanevřít. Pokud někdo tenhle základní princip veřejné výměny názorů označuje za kamenování, jak se mi tento týden několikrát stalo, pak vyznává politickou korektnost naruby: tady paní vás soudí a vy to musíte mlčky přijmout.

Dík všem ohleduplným

V podnikatelčině přesvědčování v textu na iDnesu ještě zaujme argumentace „tradičními kavárnami“, do nichž specificky děti údajně nepatří. Stojí za to připomenout, že tam nepatří ani bezdrátový internet, svobodné ženy bez doprovodu, tablet s pokladním systémem, bezlepkové dezerty a řada dalších věcí, které se v dotčeném podniku a skoro ve všech ostatních, na které se paušální doporučení vztahuje, zcela samozřejmě vyskytují. Není rok 1910.

Zopakujme si to. Vypjatá debata o tom, zda děti patří do kaváren, staví falešné dilema mezi dětmi a klidem. Rodiče v ní jsou předem vinni nebo aspoň podezřelí, přičemž ohromná společenská tolerance k paušalizaci se pak promítá i do vztahu společnosti k různým menšinám (a naopak). Všeobecná averze k dětem napomáhá společensky a někdy i profesně izolovat nemalou část populace. Vytlačuje z podniků především ty rodiny, které nedělají problémy. Kdykoliv se kavárník nebo kavárnice promění v přísného soudce společenských trendů, hrozí to marketingovým průšvihem. A nakonec, tradiční kavárna je iluzorní konstrukt, do kterého si každý nacpe jen to, co se mu zrovna hodí.

Závěrem chci poděkovat vám všem, kteří v restauracích a kavárnách projevujete ohledy k ostatním, ať jste jejich provozovatelé a personál, rodiče dětí anebo hosté bez nich. Je vás všech naštěstí víc, než to vypadá z novin a internetových diskuzí.

Převzato z magazínu Finmag.cz se souhlasem redakce