Žiji na malém městě, jehož součástí je ubytovací zařízení sloužící pro uprchlíky z různých končin světa. V minulém týdnu se manželka zastavila u skupinky penzistů před místními potravinami, když je míjela čtveřice dětí snědší pleti se školními brašnami hovořící nesrozumitelným jazykem, kterou doprovázel asi šestnáctiletý mladík. Manželka, vždy ochotná s kýmkoliv zavést hovor, je oslovila. „Děcka nebylo by lepší, kdybyste si procvičovali čestinu?“ Skupinka zmlkla a zastavila se.

Mladík si manželku s despektem prohlédl a pronesl s přízvukem, ale poměrně zřetelně. „Paní na nějakou češtin kašlem.“

„A co tady potom děláte!?“ vyletělo z úst nejbližšího penzisty. „Tohle my živíme!“ komentoval další.

Na to už mladík neodpověděl, pokynem hlavy pobídl děti a pokračovali ve své cestě. Slunečné odpoledne se zakalilo a následný hovor důchodců by byl zcela jistě označen jako politicky nekorektní a xenofobní. Cílem mých řádků není vyvolávat nálady v tomto směru, od našich adolescentů se můžeme dočkat podstatně horších výroků. Jen mě přiměl k úvaze na následující téma.

Vzhledem ke stárnutí naší populace se uvažuje o tom, že by cizinci mohli být řešením našich demografických problémů, protože se nezadržitelně blíží doba, kdy na jednoho pracujícího budou tři nepracující. Pokud bychom imigraci řídili jiným způsobem než to dělá dnešní Evropa a vybrali si pragmaticky ty etnika a národnosti, které se již osvědčily jak u nás tak jinde, možná bychom vytvořili úspěšný prosperující stát, ale mohlo by se ještě za sto let naše obyvatelsvo nazývat Čechy, Moravany nebo Slezany? Druhou věcí je, jestli národnostní identitu považujeme za hodnotu vyžadující ochrany? Určitě ne všichni.

Jsou cizinci řešením? Budeme je umět integrovat? Budou zde vytvářet národní důchod? Podívejme se do západní Evropy, která je v mnohém naším vzorem a současně kritikem, důsledně u nás hájícím práva menšin. Cituji už starší údaj, ale myslím, že i dnes zcela aktuální: „Dlouhodobým problémem Berlína je mezi cizinci trvale klesající počet zaměstnanců přispívajících do systému sociálního zabezpečení – mezi lety 1984 a 1999 klesl ze 35% na 18,7%. „Je-li nezaměstnanost [mezi cizinci] třikrát větší než u německého obyvatelstva, leží-li počet těch, kteří nedokončí školu, na dvojnásobné hodnotě než u srovnatelné německé věkové skupiny a pokud se počet příjemců sociální podpory od roku 1986 zpětinásobil, pak na to musí politika reagovat lepšími integračními podněty“ (Barbara John, pověřenkyně Berlínského senátu pro cizince, 1999).

Na druhou stranu, podívejme se k nám. Pokud se již nerodí tolik dětí jako dříve, je to opravdu nutné vnímat jako tragedii? Pro každý živočišný druh je přemnožení škodlivé, vede k devastaci životního prostředí a k chorobám, jimiž se jej příroda snaží regulovat na přijatelnou úroveň. Pouze 5% obyvatelstva pracujícího v zemědělství je běžně schopno uživit stát. Kolik jich musí být v průmyslu a ve službách? Je opravdu naším cílem a smyslem společnosti stále zvyšovat spotřebu? Co jen lépe pracovat se zdroji, které máme, s naším lidským potencionálem?

Uvedu příklad ze své vlastní domácnosti. Mám tři děti, které studují. Žijeme v prostoduché představě, že vyšší vzdělání jim bude schopno zajistit lepší životní standard, pokud bude tahle společnost fungovat. Moje žena má děti ráda a ještě jedno další by jí nebylo bývalo proti mysli, ale převážila ekonomická stránka. Je samozřejmě rozdíl, zda se o rodinný příjem běžné rodiny dělí na díly tři, čtyři nebo více osob. Nepochybuji o tom, že moje děti se jednou postaví na vlastní nohy a budou vytvářet hodnoty pro stát, ve kterém budou žít. Mají to nejlepší zázemí, které jsme jim byli schopni poskytnout (se zcela minimální podporou státu) a odmalička jsou vychovávány k práci.

Na jedné straně se snaží pracovat tělesně postižení, protože nebýt závislý na státních příspěvcích berou jako věc osobní důstojnosti, a na straně druhé jsou u nás poměrně velké skupiny obyvatelstva, pro které je život na státní podpoře cílem, neuvažují o nutnosti změny a stát je k tomu nemotivuje. U nich je kalkulace, kterou jsme museli dělat v mé rodině, ve zcela opačném gardu – čím víc dětí, tím větší příjem. (Až na to, že jejich potomci s velkou pravděpodobností budou následovat příklad rodičů.)

V našem státě se nezaměstnanost pohybuje kolem 8-10% a jsem přesvědčen, že nejméně polovina z těchto spoluobčanů by pracovat mohla, pokud by chtěla nebo je k tomu přiměl sociální systém. (Mnohde by stačilo, kdyby stát přispíval na dopravu do zaměstnání pro dojíždějící nebo už konečně odstranil regulaci nájemného a uvolnil tak trh s byty.) Pokud máme nyní na to, abychom živili tolik nepracujících (o neefektivním státním aparátu nemluvě), nebudeme mít v budoucnu dost na zajištění důstojného stáří pro ty, kteří si důchod skutečně zasloužili, pokud tenhle stav změníme. Ovšem za podmínky, abychom přestali živit ty, kteří pracovat nechtějí a za svého života nevytvořili nic, co by je opravňovalo ke vzniku nároku na důchod.

Člověk si neváží toho, co v životě dostane bez práce. Když chtěl Karel IV. podporovat chudinu, nechal ji stavět hladové zdi, protože už tenkrát věděl, že příjem bezpracných zisků má zničující vliv na morálku společnosti. Chtěl bych po našem státu, aby zaměstnal nezaměstnané na veřejných pracích, naše města by mohla být jako ze škatulky, mohla by se čistit koryta potoků, stavět protipovodňové hráze, udržovat krajina… Někdo namítne, že by to stálo další peníze – bezpochyby, ale jsem přesvědčen, že z dlouhodobého hlediska by to vedlo k redukci lidí na podporách a naopak k resocializaci těch, kteří již práci odvykli.

Pokud se náš stát bude na svém území chovat jako uvážlivý hospodář, který nabídne pomoc těm, kteří ji potřebují, ale pouze do té míry, aby nepoškodil vlastní. Zaměstná příchozí, kteří mu přinesou novou kvalitu a trochu popoženou místní líné kapry. Pokud nechá členy své rodiny pracovat ke společnému užitku, vše může fungovat. No a darmožrouti ať se změní, táhnou tam, kde budou respektovat jejich specifika, nebo ať pojdou hlady.