Mezi nezapomenutelné příhody mého dětství patří přepadení cukrárny v našem městečku. Loupežník se oděl škraboškou a s obyčejnou vzduchovkou ohrožoval pana Koulu, majitele místní cukrárny tak, že ten ze strachu mu vydal skrovnou tržbu onoho dne. Příhoda ta vzbudila neobyčejný zájem mezi občany, neboť po několika letech od konce války šlo o první mírovou loupež. Pikantností na tom všem byla skutečnost, že z loupežníka se vyklubal osmnáctiletý syn místního předního funkcionáře. A všechno se to vykecalo ještě dříve, než se to dalo ututlat. Pamatuji se, že jsme tehdy měli ve škole zvláštní shromáždění, na němž nám bylo vysvětlováno, proč k této události došlo. Onen chlapec, jinak pochopitelně dobře vychován, si bez vědomí rodičů opatřil několik čísel „Rodokapsů“ vycházejících předtím v buržoazní republice a ty byly příčinou a návodem k jeho jednání. To bylo mé první setkání s „ romány do kapsy“, když předtím jsem o jejich existenci neměl tušení.

Pár měsíců poté byla cukrárna opět přepadena. Nešlo tehdy již pouze o denní tržbu, ale o cukrárnu celou, protože byla znárodněna, aby cukrář Koula nemohl nadále vykořisťovat spoluobčany. My děti jsme to ani nepostřehly a ve škole se k tomu nekonala žádná shromáždění. Takže jsme se tehdy ani nedozvěděli, co zase četli ti, kdož znárodnění provedli. Bylo by to třeba říkat dnešním školákům, protože co když ta literatura tu koluje dodnes.

Historie si s námi pohrává více, než si dokážeme představit. Málokdo si to uvědomil, ale v den vstupu naší země do Evropské unie (1. 5. 2004) uplynulo přesně 100 let od úmrtí Antonína Dvořáka, geniálního českého skladatele (*1. 5. 1904). Naštěstí se jeho hudební začátky odehrávaly v Rakousku-Uhersku. Díky tomu mohl dostávat v letech 1875 -1878 rakouské státní stipendium. Jeho Moravské dvojzpěvy a později Slovanské tance vydal jako vůbec první berlínský nakladatel Fritz Simrock, díky Simrockovi začali Dvořáka uvádět v Anglii, kde v roce 1890 dostal dokonce čestný doktorát univerzity v Cambridgi. Poté zasáhl významně do americké hudby, když byl v letech 1892-1895 ředitelem National Conservatory of Music v New Yorku. Více než sto let zní jeho hudba nejen v jeho vlasti, ale i na všech kontinentech světa. Nebál se politiky – v opeře Jakobín, napsané dle libreta Marie Červinkové – Riegrové, vnučky Otce národa Františka Palackého, je parodován strach českých maloměšťáků z myšlenek jakobínů, protagonistů liberalismu Velké francouzské revoluce. Myslíte, že by se Dvořák stal světově významným umělcem, kdyby se narodil dejme tomu v roce 1940? Pokud by později emigroval, tak ano. Jinak by těžko mohl dostat stipendium od rakouské vlády, vydávat své skladby v Berlíně, přijmout doktorát v Anglii a vyučovat v New Yorku. O rok později (2005) se v sice nesmyslné (ale budiž) anketě o Největšího Čecha umístil mezi první desítkou „největších Čechů“. Ve stejnou dobu, tedy v roce 101. výročí jeho smrti, skandovali v pražských ulicích příslušníci Národní strany hesla Čechy Čechům a prohlašovali, že 1. květen 2004 (vstup ČR do EU) je dnem hanby země, dnem, kdy jsme pohřbili českou státnost a zahájili klamavou kampaň k přijetí euroústavy. Nemyslí si to bohužel jen příslušníci extrémních stran, v Evropském parlamentu proti Evropské ústavní smlouvě hlasovalo 17 z 24 našich europoslanců. Je to ovšem jejich nesporné právo. Spíš bychom si měli uvědomit, že bychom měli někam patřit. V roce 1946 vyšla útlá knížečka pod názvem „Ani opona, ani most“. Myslel to dobře, její autor Jan Masaryk, ale ani tehdy, ani dnes to nelze koulet na všechny strany. I přesto se stalo módou jedním dechem nadávat na Evropskou unii a na druhou stranu slibovat význačné projekty financované z unijních přerozdělených prostředků ve prospěch slabších. Obávám se, že po roce 2013, kdy již nebudeme příjemci dotací, že asi z Evropské unie vystoupíme.

Ale někam patřit musíme. Stalo se bohužel součástí našeho národního vědomí, jakési alibistické přesvědčení, že nás stále někdo utlačuje. Nejdříve jsme žili v „žaláři národů“, v Rakousku-Uhersku. Poté nás šest let okupoval Hitler a další desítky let Sovětský svaz. Nyní nás podle všeho okupuje Evropská unie. Nelze ovšem srovnávat nesrovnatelné a navíc tvrdit, že my jsme vlastně nikdy nic nemohli a navíc jsme také za nic nemohli. Že jsme občas za nic nestáli, to si připustit zřejmě nikdy nehodláme.

Nedávno se mi svěřila dcera mých přátel, že si jako učitelka neví moc rady s tím, jak učit o komunistické totalitě. Zkus to vtipem, povídám jí. Tak mi nějaký pro školáky řekni, povídá ona. Zkus ten příběh, jak zastavil na Sibiři u jednoho z četných gulagů vlak. Koncentrák měl dvě brány. Levou a pravou. Z vlaku vystoupil důstojník a zavelel: vrazi vlevo, prostitutky vpravo. Z jednoho vagonu vystoupil malý, kulaťoučký usměvavý mužíček a oslovil velitele: Tovaryš načalnik, a my, anekdotníki, kuda?

To je moc těžké, povídá ona. Dobře. Tak zkus tento.

Sejdou se v komunistickém koncentráku tři a říkají si, co kdo udělal. Já, říká první, jsem kritizoval soudruha Popova. Já, říká druhý, jsem hájil soudruha Popova. Já, říká třetí, já jsem soudruh Popov.

To by už vůbec nepochopili. To chápu těžko i já. Tak třeba tento, typicky český. Program schůze: 1/ Zahájení; 2/ Vystoupení soudruha ředitele; 3/ Kritika vystoupení soudruha ředitele soudruhem Novákem; 4/ Rozloučení se soudruhem Novákem.

Ani tomu by se nesmáli, namítla ona mladá učitelka. Pochop, že dnešní školáci a jejich mladí rodiče totalitu nezažili. Tyhle vtipy jim nepřipadají směšné a navíc jim nerozumí.

Dobře, připustil jsem. Recept je tedy tento. Musíš jim o totalitě vyprávět tak dlouho a tak poctivě a podrobně, až tyto vtipy pochopí. Jinak hrozí, že v budoucnu nerozpoznají případně nastupující prvky totality nové, která nemusí vždy přijít po vítězné revoluci. To jsme si konec konců také již jednou prožili díky „geniální“ taktice Klementa Gottwalda a soudruhů. Nikoli nadarmo to dnešní mladí soudruzi velice pilně studují a diskutují o tom na svých internetových stránkách.

Na to mám ale málo hodin, namítla naposledy ta mladá žena. To nevadí, povídám. O totalitě se dá mluvit (a učit) při každé příležitosti. A rozhovor jsem rázně ukončil, aby se náhodou nezeptala, proč tak nečiníme neustále i my starší. Přece jen jsou ty totalitní praktiky někdy k nezaplacení.