Bylo to uprostřed mostu přes řeku Olši, dole pod Karvinou, v lázních Darkov. Ve slunném dopoledni jsem tam krmil ryby houskou od snídaně. Přistoupil ke mně mládenec, čistě oděný, pečlivě ostříhaný a veskrze slušný. Řeč začal o nenasytných rybách tam dole pod námi. Když jsme je probrali, ptal jsem se, co dělá. Vysvětlil mi, že momentálně nic. Učil se strojním zámečníkem, ale to pilování ho strašlivě otravovalo. Takže učení zanechal. Teď nedělá nic a něco si shání. Nejraději by byl šoférem náklaďáku. Tam se mnohem víc vydělává.

Máte řidičák? ptal jsem se a očividně ho tím vykáním potěšil. Konečně s ním někdo hovořil jako s dospělým. Řidičák neměl. Žádný. Ale ten mu přece zařídí ta firma, která ho zaměstná, pravil. Jen co ji najde. A z čeho dnes žije? Je u mámy, která dělá v samoobsluze. Chodí do práce brzo ráno a vrací se pozdě večer. A táta? Ten už s nimi není mnoho let. Kdoví, co s ním vlastně dneska je. Takže jak dál? No hledá si, říkal, hledá si, hledá. Tu firmu, která mu zaplatí řidičák. Zatím ji nenašel.

x x x

Dcera si do své panelákové garsoniéry koupila novou a nikoli úplně levnou kuchyňskou linku. Byl jsem požádán, abych se dostavil a zaplacené instalaci oné linky asistoval. Dva mladí odborníci vyvezli výtahem všechny skřínky a začali montovat. „Šéfe,“ pravil posléze ten starší z nich, „neměl byste tu náhodou nějaké kleště? Třeba kombinačky?“ Jelikož jsem onu malou domácnost už zkraje vybavil taškou se základním vercajkem, půjčil jsem mu kombinačky. Po chvilce pokračoval: „Nemáte tu náhodou nějakou krabici se šroubama? Já bych potřeboval …“. A tak to šlo dál. Až po pilku na železo. Potom ti řemeslníci odjeli, a já za další dva dny onu kuchyňskou linku slavnostně dodělal.

x x x

Onen sympatický chlapík tak kolem čtyřicítky, se kterým občas vypiji vstoje jedno pivo po večeři, je frézař. Od něho vím, že frézka je stroj, kdežto fréza nástroj do toho stroje, a mnoho dalšího o umění frézovat. Už je ve frézárně velkého strojírenského podniku poslední český frézař. Každé pondělí ráno totiž přijíždí autobus z Polska s frézaři včetně mistra a brusiče nástrojů. Jsou tu až do pátku a pak jedou na víkend domů. Prý bezvadní řemeslníci, žádný chlast a žádné holky, kdepak, vždyť si k nám jezdí vydělat. Bez nich by museli frézárnu zavřít.

x x x

V takovýchto příbězích ze života bych mohl pokračovat. Přispět by zajisté mohli i čtenáři tohoto textu. Takže proč?

Možná, že už žádní řemeslníci nejsou a nebudou zapotřebí. Místo automechaniků už budou jen vyměňovači náhradních dílů, čalouníků netřeba, neboť protržená válenda se zahodí a koupí nová, soustruhy už jsou číslicově řízené, tak na co soustružníci, atakdále, atakdále. Kdežto prý máme málo gymnasistů. A lámeme si hlavy s vysokým školstvím. Na otázky učňů a učňovského školství teď zrovna (ostatně už několik let) nikdo čas nemá.

Jsou děti, které prostě na gymnázium nemají (pokud stát nechce úroveň gymnázií a dalších středních škol drasticky snížit). Nemají ani na nějakou vysokou. Ale mohli by z nich být vynikající řemeslníci. Stojí o ně vůbec někdo?