Liberalizací v této oblasti bylo zejména vyřazení homosexuality jako oficiální lékařské diagnózy a zrušení trestnosti pohlavního styku osob stejného pohlaví. Tyto dva kroky náš stát provedl v šedesátých letech minulého století. I bezprostředně po listopadu 1989 byl proveden krok, který by bylo možno označit jako skutečně „liberalizační“, kdy byla zavedena stejná věková hranice pro zákonnost pohlavního styku heterosexuálního a homosexuálního. Dalším krokem, který by bylo možno ještě obhajovat jako liberalizační, je nedávný zákaz jakékoliv diskriminace v oblasti pracovněprávních vztahů na základě sexuální orientace. Tolik liberalizace. Zákon o registrovaném partnerství je však o něčem úplně jiném.

Nepřijatelný defekt zákona o registrovaném partnerství tkví totiž v tom, že (až na několik málo výjimek) všechna ustanovení zákona o registrovaném partnerství jeho autoři zcela nehorázně opsali ze zákona o rodině. V něm je definováno manželství jako „trvalé společenství muže a ženy založené zákonem stanoveným způsobem“. Identická definice, jen transponovaná pro oblast osob stejného pohlaví, říká: „Registrované partnerství je trvalé společenství dvou osob stejného pohlaví vzniklé způsobem stanoveným tímto zákonem.“

Toto přenášení identických vazeb z jedné oblasti (manželství osob opačného pohlaví a rodina) do jiné oblasti (registrované partnerství osob stejného pohlaví) je pak také (až na několik málo výjimek) uplatněn i ve všech dalších ustanoveních zákona.

Spektakulárně absurdní je zejména v případě vzájemné vyživovací povinnosti registrovaných partnerů. Tam, kde jde o manželství, děti a rodinu, lze jistě najít důvody pro takovouto striktní zákonnou úpravu. V případě registrovaného partnerství osob stejného pohlaví však takové důvody neexistují.

Jde o § 10, odst. 2 zákona o registrovaném partnerství: „Neplní-li jeden z partnerů tuto (vyživovací) povinnost, určí soud na návrh některého z nich její rozsah, přičemž přihlédne k péči o společnou domácnost. Rozsah vyživovací povinnosti se stanoví tak, aby byla hmotná a kulturní úroveň obou partnerů byla zásadně stejná.“

Partnerství, ve kterém jeden z partnerů na tom druhém chce něco vymáhat pod pohrůžkou soudů, již zcela jistě neexistuje „de facto“, skutečným partnerstvím prostě není, nemělo by tedy možná existovat ani ve formě právního institutu této „registrace“, tedy „de iure“, natož aby stát takový typ nároků podporoval!

Tak, jako kdysi existovali sňatkoví podvodníci a různí vyděrači, zákon otevírá u dvojic stejného pohlaví dveře pro jiné vyděrače a „registrační podvodníky“.

Zákon implicitně ponižuje a degraduje manželství na faktickou úroveň „registrovaného partnerství osob opačného pohlaví“. Institut manželství ale přece nikde nevznikl až teprve zákonem postupně a na několikátý pokus protlačovaným zájmovými skupinami a odhlasováváním jednotlivých návrhů v parlamentech!

Vědomí v konečné instanci u soudu státem vymahatelné povinnosti (zejména vyživovací, a to i po ukončení státem registrovaného vztahu) partnera, však velmi často oslabuje přirozenou péči druhého partnera o faktické fungování takového svazku či vztahu, který by ale přece měl být založen (a ostatně také vznikl) na bázi dobrovolnosti, lásky, vzájemnosti, a svobodné dohody.

Stát by se měl co nejméně plést lidem do života a měl by ustoupit všude tam, kde překáží. Zákon o registrovaném partnerství však posiluje spoléhání se na vnější, státní mocí garantovaná plnění plynoucí z institucionalizace vztahu osob stejného pohlaví.

Toto je státní regulace mezilidských vztahů, která nemůže mít s tak často proklamovaným odstraňováním diskriminace a liberalizací společného vůbec nic.

(Právo, 15. 2. 2005)