Tak nám poslanci schválili registraci homosexuálů. Mnoho lidí si oddechlo, že tu letitou debatu už máme za sebou. Někdo výsledek vnímá se zadostiučiněním, jiný spíš s lhostejností shrnutelnou do postoje: no, nadšen nejsem, ale když za to tak bojovali, ať to teda mají, nás to nic nestojí.

Patřím mezi ty, kteří nejásají, ba dokonce ani nejsou lhostejní. Myslím, že se stalo cosi, čehož důsledky pro nás všechny ještě ani dobře neznáme. A rozhodně neplatí, že nás to nebude nic stát. Zákon totiž nebyl o legalizaci, umožnění, povolení dělat cosi, co bylo dosud zakázané. Zákon je o povinnosti státu podporovat, preferovat, dělat státní instituci na požádání každé homosexuální dvojice, a to pouze na základě sexuálního vztahu.

Debata o zákonu se vede deset let, ale deset let se vede špatně. Vede se mezi táborem pod praporem „povolit, nebránit“ a táborem „nepovolit, bránit“. Oba mají své argumenty. Jenže oba se vůbec nezabývaly rolí státu a jednotlivce, rolí práva soukromého a veřejného. Zákon totiž nepřesouvá svazky homosexuálů z bodu minus jedna, tedy z věcí diskriminovaných, zakazovaných, podstandardních. Přesouvá je z bodu nula, z věcí standardních, ke kterým je stát neutrální, nevadí mu, ví o nich, nebrání jim, toleruje je, do bodu plus jedna, kdy stát zákonem vytvoří instituci, postátněný nadstandardní svazek, vztah tří (partner+partner+stát), který bude státem chráněn, podporován, zvýhodňován, oslavován, veleben, dáván za vzor. A to je ten problém.

Na začátku debaty stojí jeden omyl: manželství je prý právem heterosexuálů. Nikoliv. Manželství podle zákona o rodině je institucí státu. Stát určí podmínky, za kterých lze do něj vstoupit (i vystoupit), četná pravidla, která je nutné dodržovat, a partnerům, kteří se zaváží vše plnit, poskytuje řadu výhod. Na výhody není žádný nárok, jsou odměnou za plnění právě těch uložených pravidel. Pokud výhody někdo nemá, není to diskriminace. Být bez výhod není minus jedna, ale nula. Mít výhody není norma, ale plus jedna.

Není náhodou, že mnoho párů má rodinu bez uzavření manželství. Prostě nechtějí plnit pravidla uložená státem, nechtějí pustit stát do svého vztahu, protože jim výhody nestojí za to. Není náhodou, že dodnes neexistuje cosi jako registrované partnerství muže a ženy, tedy cosi jako měkké manželství, kde není definován veřejný zájem, zato výhody státu tam nějaké jsou. A nyní přesně toto měkké manželství - tedy výhody bez povinností - zavádíme, a to navíc jen u homosexuálů.

Cítím s každým rodičem, jehož dítě se projeví jako homosexuální. Cítím s každým, kdo si prožil léta ústrků a zesměšňování. Kvůli tomu ale nemusím hned podporovat zřízení nové státní instituce pro homosexuální partnery. Dělící čára v této věci není mezi pokrokovými liberály na jedné straně a rigidními konzervativci na straně druhé. Dělící čára je mezi lidmi preferujícími svobodu a nezávislosti člověka na státu, včetně konzervativců i liberálů, a lidmi, kteří si myslí, že stát má řídit všechno. I intimní vztahy.

(psáno pro deník Metro)

Tajemník prezidenta republiky