Celý život jsem se snažil chovat rozumně: nepůjčovat si, moc neutrácet, něco málo si naspořit. První rána přišla, když jsem přišel o práci - než jsem našel novou, stálo mne to skoro celé úspory.

Další ranou bylo, když mne okolnosti donutily koupit byt. To znamená hypotéku a místo nájmu kolem pěti tisíc najednou deset tisíc na splátky. Navíc ta svatba: mimořádný výdaj, ač jednorázový. Teď je žena "na mateřské", což znamená, že její příjem je skoro zanedbatelný.

Mám slušné zaměstnání, ale za uplynulý rok se mi podařilo dostat se na kontě do mínusu o pár desítek tisíc. A to jsem měl i pár mimořádných příjmů z prémií, prodeje auta a dvou - tří melouchů!

Tak to počítám a vyšlo mi, že musím udělat pár věcí:

* Víc vydělávat; nedá se nic dělat, musím vzít nějaký vedlejšák.

* Míň utrácet. To půjde těžko, protože už teď tvoří 80% mých výdajů splátka hypotéky, povinná pojištění a výdaje za energie. Ale můžu chodit do práce a z práce pěšky, čímž ušetřím za autobus zhruba 250 korun za měsíc. Taky si nebudu kupovat svačiny a místo kvalitního čaje koupím kilové balení horšího.

* Trapné je, že nemohu omezit kouření ani pití, protože těmito neduhy netrpím. Ale když nebudu chodit sportovat každý týden, tak taky něco ušetřím. Ostatně, mohu běhat do práce, to je taky sport.

* Asi budu muset snížit pravidelné přilepšení k důchodu, co posílám tatínkovi. Kde jsou ty časy, kdy děti obíraly rodiče o důchody! Tátovi se to sice líbit nebude, ale nějak si poradí. A já tu pětistovku prostě potřebuji.

Zatímco si to tak sumíruji, z rádia slyším plamenné projevy o reformě financí. Tedy, ne že by šlo o nějakou zásadní reformu, ale budiž. Připadá mi to vtipné.

Vtipné proto, že stát řeší vlastně úplně stejný problém, jako já. Jenže mám pocit, že občas tak nějak naopak.

Prý: "Změna daní povede k tomu, že se vybere o pár miliard víc! A zaplatí to občané!" Ale o to přeci jde, nebo ne? Když každý rok stát utratí víc, než kolik vybere, tak se zadlužuje - a to nejde donekonečna. I mně banka vysvětlila, že mi sice mohou půjčit další peníze, ale ty úroky...

Prý: "Životní úroveň obyvatel klesne!" Ale o to přeci jde, nebo ne? Zvykli jsme si žít dobře, leč na dluh - je načase utáhnout opasky a splácet. I já přeci omezil ty čaje...

Prý: "Není to v souladu s tím, co vláda slibovala!" Ale i já sliboval ženě, že si budeme žít šťastně a teď musím to naše štěstí trošku přehodnotit. Prostě to bude levnější štěstí.

Prý: "Povinné poplatky u lékaře nemají platit děti; některé jsou hodně nemocné a taková rodina by na to doplatila víc, než rodina se zdravými dětmi." Zodpovědně prohlašuji, že naše dítě skoro přestalo stonat ve chvíli, kdy jsem prodal auto. Jakmile se cesta k doktorovi stala méně pohodlnou, zjistili jsme, že domácí léčba běžnými medikamenty také většinou funguje. Pravda, u spalniček nezabrala.

Že se to mé ženě nebude líbit? To si pište, že se jí to nelíbí! Možná by mi utekla za nějakým movitějším chlápkem, ale má mne ráda, máme spolu dítě a máme spoustu společných zájmů.

Zvykli jsme si žít za cizí peníze. Je načase, abychom teď svými penězi zaplatili za to, co už máme. Když to bude znamenat jen tolik, že nového si pořídíme méně, jsem jednoznačně pro. Prodávat už skoro nemáme co.

Jen se ještě víc nezadlužit.