Vazebně stíhaný David Rath ve svém dopise Bohuslavu Sobotkovi píše, že ho ve vězení vodí jako muže se železnou maskou.

Že je u Davida Ratha možné prakticky vše, jsme si již snad všichni zvykli. Pro jeho přebujelé ego musí být pád z vrcholu do temných kobek, kde jej obsluhuje toliko hluchoněmý dozorce a kde je nucen na své tváři nosit železnou masku, neskutečně tvrdým.

Z radovánek do kruté reality. Za vším je spiknutí několika osob a úřadu proti jeho osobě, takže se dá předpokládat, že muž se železnou maskou má jen dočasné trvání. Zcela určitě se promění v Edmonda Dantese alias hraběte Monte Christa.

To by ale vyžadovalo, aby byl přesunut na celu, kde bude mít učeného společníka, který mu prozradí tajemství. Pokladu netřeba, stačí zajít do některé ze skrýší, kde se to miliony jen hemží. Jen je otázka, zda Edmond Dantes je ta správná poloha. Vždyť by se mohlo klidně jednat i o Johna Patricka Masona, ale k tomu mu chybí patřičný věk.

David Rath velmi rád používá barvitá vyjádření. Je jasné, že se mu ve vězení nelíbí, ale vězení neslouží k tomu, aby se tam lidem líbilo (byť si z něj někteří jedinci udělali svůj druhý domov). Tam jsou lidé za trest z důvodu nezákonného jednání.

David Rath může veřejnost oblbovat tím, jak moc je nevinný, že se všichni proti němu spikli a tak dále a tak podobně. Pokud by na jeho procesu byla jen špetka politiky, tak by za něj socialisté bojovali. Rychlost, s jakou se ho zřekli, svědčí o tom, že jeho obvinění je de facto nezpochybnitelné.

Policie jej chytla přímo při činu. Tomu lze těžko nějak vzdorovat anebo z toho dělat politický proces. Navíc policie objevila další miliony přímo v domě Davida Ratha. Jeho otec přispěchal s vysvětlením, že jde o jeho vlastní peníze, které dal k synovi do úschovy.

Já tedy nevím, ale nechat minimálně tři roky ležet ladem deset milionů mi přijde jako totální hloupost. I kdyby měly takové peníze vydělat jen jedno jediné procento ročně na úrocích, šlo by o nemalou částku. Ratmír Rath říká, že to jsou jeho úspory z doby, kdy pracoval v Kataru a byl královsky placený.

Tak určitě bude maličkost prokázat, že měl Ratmír Rath tyto peníze uložené v nějaké bance (těžko by je schovával pod polštářem) a kdy tyto peníze vybíral. Nebo snad chce tento dnes osmdesátiletý muž tvrdit, že mu na penězích nesešlo?

O to větší musí být Rathův dopad na samé dno společnosti. Jedno je jisté. Nikdo ho k tomu nenutil. Dostal se do této situace svou vlastní přičinlivostí a svým přebujelým egem, pocitem nadřazenosti a nepostižitelnosti. David Rath není žádným mužem v železné masce ani Julijí Tymošenkovou nebo snad dokonce Miladou Horákovou.

Je to jen obyčejný chycený zloděj a korupčník a přesně tak je s ním zacházeno. Jeho nářky z vazební věznice z něj dělají nechutnou a směšnou karikaturu ještě nedávno mocného muže, hledajícího spásu v soucitu ostatních. Toho se mu ale jen těžko dostane. Neměl být tak sebejistý a hlavně neměl porušovat zákony. Nikdo nad ním plakat nebude, spíše naopak.