Koronový protest nelze cejchovat jednou nálepkou

Vadí vám, co zažíváte už půl roku? Kdo by řekl, že vůbec ne, působil by jako asociál. Takže lepší otázka musí znít poněkud jinak. Máte nějakou vlastní názorovou váhu? Zvažujete poměr obav z rizika nákazy chorobou covid-19 a obav z toho, kam vede život stále více určovaný výkonnou mocí a hygieniky? Kdo odpoví, že obě hrozby zvažuje a postupem času mu ta druhá vychází jako větší, je potenciálním demonstrantem proti „koronové politice“ vlády.

U nás takové demonstrace ještě nejsou. Respektive nebyly zaznamenány v takovém měřítku, aby vyvolaly pozornost společnosti, médií, ba kontrarozvědky. Jinými slovy v této věci ještě nejsme na úrovni západnějších zemí, zejména Německa, kde se demonstruje dost mohutně. A neméně mohutně se rozjíždí ofenziva státu proti protestům. Podle zveřejněné informace Spolkového úřadu na ochranu ústavy (kontrarozvědky) udávají tón v demonstracích proti koroně – a od jara už jich sledoval přes devadesát – pravicoví extremisté, což v Německu de facto znamená neonacisté.

Tento rozměr problému zatím neznáme. Ale kdo sleduje čísla nárůstu nakažených v Německu a u nás, ví, že zde stoupají proporčně více. Tuší, že dosavadní karanténní kroky stačit nebudou. A dovede si představit, že budou-li přísnější kroky vyhlášeny, i u nás uzraje podhoubí pro demonstrace mohutnějšího rázu.

Před vládami stojí problém. Zvykly si, že příčiny průšvihů se hodnotí morálně – třeba že změnu klimatu či masovou migraci zavinili obyvatelé Západu svým špatným chováním. A že společenské protesty se tudíž dělí podle jednoduché barikády, podle nálepky dobra a zla. Na jedné straně barikády stojí „sluníčkáři“, na druhé „pravicoví populisté“. Tak to znají z barikády trumpovské, brexitové i migrační.

Jenže na koronové barikádě to funguje jinak. Už proto, že příčina průšvihu není morální, ale vznikla v dosud nejasných poměrech Číny zhruba před rokem. Ale hlavně působí neskutečně pestře škála účastníků. Plastický obraz skýtají na webu snímky z demonstrací v Berlíně. V jednom záběru můžete spatřit vlajku císařskou (symbol ultrakonzervativců), červeno-zlato-černou (symbol západní Spolkové republiky a její ústavy) i duhovou (symbol LGBT a sluníčkářů). A vedle nich houfy nejrůznějších radikálů, konspirátorů i pošuků. Jsou mezi nimi i hloučky extremistů, takže kontrarozvědka může varovat. Ale daleko víc je ostatních. Od konspirátorů, kteří se děsí technologie 5G a jejích údajných dopadů na zdraví, přes ty, kteří vidí kořen zla v Billu Gatesovi (prý vyvolal pandemii, aby vydělal na lécích proti ní), až po běžné otce a matky s dětmi.

Ocení tu pestrost fanoušci diverzity? Jisté je, že protesty nelze cejchovat jednou nálepkou, navíc neonacistickou. Je to internacionála radikálů, levičáků, pravičáků, pošuků a bláznů všech barev. I u nás se v takto vyhroceném (pro mnohé v pošahaném) duchu vyjadřuje třeba herec Jaroslav Dušek: „Někdo pohlíží na nenosiče roušek jako na vzdorovité idioty a šiřitele nákazy, zatímco oni bojují za zbytky vaší svobody, o níž jste nevěděli, že ji ztrácíte.“ Lehkomyslnou rezignaci na svobodu kritizuje i oslavovaná režisérka Agnieszka Hollandová. Jsou to snad neonacisté či extremisté?

LN, 7.9.2020