V souvislosti s případným umístěním amerického radaru do České republiky rozvíjí se napříč celou veřejností vskutku pozoruhodná diskuse. Na její jedné straně stojí jeho zarytí odpůrci. Na té druhé (pro změnu) zarytí zastánci. Přestože diskuse na toto téma není zdaleka u konce, již nyní můžeme říci, která z výše uvedených názorových skupin působí věrohodněji. Možná vás překvapím, když prohlásím, že ta druhá. Přestože do svých tvrzení zapojuje také v hojné míře emoce (kterých je v celé diskusi opravdu přespříliš), její argumenty mají serióznější podklad a jsou lemovány stanovisky nezávislých expertů.

Bohužel, odpůrci radaru jsou v populaci stále v převaze a nic nenasvědčuje o brzké změně tohoto stavu. Zastáncům radaru k nabytí na síle nepomohlo ani prohlášení hlavního hygienika české armády a několika civilních odborníků o prakticky nulovém riziku radaru pro lidský organismus. „Lidé z ulice“ dál vystupují v celé záležitosti s nebezpečnou převahou jako jeho ještě zarytější odpůrci, neboť odborníkům nevěří a stále jsou přesvědčeni o zdravotní škodlivosti celého projektu.

K tomu všemu další notorická výtka o zvýšení přitažlivosti Česka pro teroristický úder nebo dokonce úder samotného Íránu či snad Ruska, které se na adresu možného umístění protiraketové základny Spojených států do střední Evropy tolik znepokojuje. Přitom nejméně tisíckrát zazněla slova o tom, že náš stát je brán islámskými teroristy jako nepřítel již dnes bez radaru vzhledem k tomu, že se účastní na americké straně války v Afghánistánu i v Iráku. Přinejmenším tisíckrát bylo též řečeno, že pro současný íránský režim jsme již nebezpeční několik let, neboť právě od nás vysílá do Íránu tamními mulláhy nenáviděná Svobodná Evropa.

A Rusko? Rusko na nás vojensky zaútočí jen s pořádnou dávkou historické smůly. Jeho strašení odvetnými opatřeními v případě, že protiraketová základna v Polsku a České republice vznikne, je jen pateticky rozehranou kampaní před blížícími se prezidentskými volbami, po kterých má zájem nyní vládnoucí Putinova klika udržet si svoji moc. K tomu ale potřebuje zvýšit svoji popularitu a důvěru u ruského voliče. Proto tak vypjaté nacionalistické fráze omílají ruský nesouhlas s vojenskou přítomností Američanů v zemích bývalého východního bloku, která ve skutečnosti nemá ani v nejmenším s Ruskem nic společného. Vládci soudobého Ruska musí svým masám ukázat, že jen oni dokáží učinit jejich vlast silnou a konkurenceschopnou vůči nenáviděným Spojeným státům. Po proběhnutí prezidentských voleb si staronová vládní garnitura na svá vášnivá protiamerická gesta ani nevzpomene, radar nechá radarem, základnu základnou a s Washingtonem naváže intenzivní, byť zcela určitě pragmatické spojenectví.

Proto největší hrozbě musí radar čelit u nás. Jeho zastánci sypou rychle jedno eso z rukávu za druhým. Odpůrci se upevňují ve svém odmítnutí. Změna jejich postoje je v nedohlednu. Jejich vyjádření ztratila poslední špetku soudnosti a zdravého rozumu. Hovoří jen na pozadí iracionality, pocitů a neopodstatněných předsudků a nálad. Ptejme se tedy závěrem: „Má za popsané situace referendum valný význam?“

Autor je student, spolupracovník Institutu K.H. Borovského www.ikhb.cz