V jedné besedě o školství fyzička Dana Drábová řekla, že by základní škola měla dětem zejména vštípit smysl pro řád. Aby žáci alespoň rozlišovali: Teď je hodina, učitele pozdravím, odpovídám na otázky, když něco chci, přihlásím se. Alespoň to.
Jenomže to by byl dril a šikana, něco nedůstojného 21. století, jak by jistě řekli „pokrokoví“ rodiče a pedagogičtí teoretikové učitelskou praxí nepolíbení.
Jsou oblasti, kde je řád ještě zachováván, alespoň doufám. Ve fotbale pořád není možno dát gól z ofsajdu a všichni vědí, za jakých podmínek se kope roh. V šachu si nikdo nedovolí táhnout věží šikmo nebo jezdcem o čtyři pole vpřed. Hra bez pravidel totiž ztrácí smysl, ztrácí zajímavost. S klukem, který při piškvorkách nebo Člověče, nezlob se zkouší různě ohýbat a upravovat pravidla, nakonec nikdo nechce hrát. Už by to nebyla ta správná hra, chyběl by jí řád.
Představte si, že by Mozart dostal od císaře absolutní volnost, ať složí cokoli. Umělec by začal tříčtvrtečním taktem v D-dur, druhý takt by byl čtyřčtvrteční v A-moll, třetí by trval sedm dob a byl by v C-dur, a tak dále. Dílo by mělo předehru a pět vět. Byl by někdo ochotný takovouhle kočičinu poslouchat? Skladatelství má svou cenu právě díky omezením. Opera vypadá takhle, symfonie takhle, uprostřed věty nelze měnit tóninu, tříčtvrteční takt prostě má a bude mít tři doby a basta fidli!
Řád prostupuje celý vesmír, byť v něm převládá entropie, čili chaos. Ale jakmile se někde ve vesmíru potká vícero atomů uhlíku, už se skládají do některého z možných uskupení a jakmile je na dosah i kyslík a vodík (zmlsanci požadují ještě dusík a fosfor), už vznikají spontánně molekuly, které by mohly za obzvláště příznivé konstelace vytvořit něco živého. V miliónu mínus jedna případů se nic nestane, v tom milióntém případě to začne mít uspořádání podobné živé hmotě. A v x-miliardtém případě ten život opravdu začne doopravdy žít a množit se. Co je x miliard pro nekonečně velký vesmír! Takže řád uvnitř hranic (o těch jsme již psali) je typickým znakem života. Vybrané atomy uspořádané do správných molekul ve správné prostorové konstelaci. Shluky těch správných molekul uspořádaných do biomembrán nebo chromozomů - a dohromady to udělá živou buňku. Jinak ne. Život je tam, kde je velmi přísný řád.
Řád najdeme i v chování živočichů včetně člověka. Když samečkovi rybky bojovnice ukážeme za sklem červený cár papíru, začne mu hrozit a útočit na něj. Nemůže jinak. Kdyby tenhle instinkt neměl, v přírodě by na něj nikdy žádná samička nezbyla a on by své geny nepředal dál. Když dospělému muži ukážete fotku nahé ženy, rozšíří se mu zornice (kromě asi 4 % mužů). Nemůže jinak, tenhle reflex nepotlačíte. Pokud týž muž má volit mezi portréty stejné ženy, kde na jednom budou uměle zvětšené zornice, bude se mužovi víc líbit ten upravený snímek. Pokud vpustíte skupinu jakýchkoli lidí do místnosti s řadami židlí a řečnickým pultem vepředu, vsadím boty, že nejdříve obsadí zadní sedadla. Instinkt. Součást nevyřčených pravidel řádu lidského chování, která se předávají z generace na generaci. V lidském chování je řád. S tím pracují psychologové, etologové i takzvaní mentalisté.
Přirozený řád lidského chování je fajn, umožňuje předvídatelnost tohoto chování, a tudíž vůbec nějaké soužití. Ale lidská společnost si v každém státě stanovuje navíc závazný řád sestávající z ústavy, zákonů a vyhlášek. Porušovat řád zákonů je trestné, ohýbat ústavu dle své chuti je neslušné asi jako svévolné měnění pravidel v kanastě. S takovým hráčem nikdo příště nechce hrát.
V lidské společnosti jsou skupiny s vlastním řádem. Armáda, sparťanští fanoušci, mormoni... Dokud je jejich soubor pravidel „napasovatelný“ do zákonů státu, je vše v pořádku, jinak ne. Interní zákon, který je v rozporu s celostátními zákony, se musí změnit, podřídit. To je podstata práva v demokratickém státě. Ne že budeme zákony neustále upravovat, aby se vůbec nikdo necítil nějak dotčen ve svých právech, která v našich zákonech zakotvena nejsou. Demokracie je vláda většiny, kterou menšiny tolerují, nebo si najdou jiný stát s jinými zákony.
A jsme zpátky v základní škole. Pokud se tady každý žák (nebo alespoň každý vzdělatelný žák) nenaučí znát řád a umět se mu podřídit, bude to se společností špatné. To se ví, že je možné o řádu diskutovat, ptát se po jeho smyslu. Dokonce je možné, že některý žák ve školním řádu objeví mezeru nebo rozpor, ale jak pravděpodobná možnost to asi tak může být?
Jak velká je pravděpodobnost, že nějaká skupinka lidí objeví v zákonech takovou mezeru, že její zaplnění bude přínosem pro celou společnost? A je vůbec nutné, aby celospolečensky platné zákony myslely na každou skupinku obyvatel? Své zákony mají zahrádkáři, myslivci, vodáci, chovatelé... Co kdybychom celý náš soubor zákonů zbavili těch zákonů a paragrafů týkajících se evidentních menšin a změnili je na pouhé vyhlášky s omezenou platností?
Mozart (alespoň podle Formanova filmu) zkoušel přidávat další a další hlasy, až na jevišti svůj odlišný part zpívalo – nevím - asi osm osob. A přesto v tom byl řád. Ale i Mozart cítil, že už se dotkl hranice kolapsu. Z monologů třiceti nebo stotřiceti osob už žádný řád nevykřešete, už jste vytvořili chaos. Stejně lze balancovat i s počtem celostátně platných zákonů. Překročí-li určité množství, pak navzdory požadavkům bezrozpornosti a návaznosti vzniká nesrozumitelný chaos. Obnovme tedy právní řád snížením počtu zákonů na takové množství, které lze a má smysl řádně posoudit na soudech. Záležitosti týkající se cyklistů, zahrádkářů nebo sousedských sporů nechť jsou ošetřeny vyhláškami a připadnou do kompetence místních úřadů, nanejvýš okresních soudů, bez možnosti odvolat se výš. Soudce ve fotbalu také prostě ukáže červenou kartu a basta, nikdo se kvůli tomu neodvolává k ústavnímu soudu. Hrajme fér i v běžném životě a v politice, ne jen ve sportu!
Převzato z autorovy Palety názorů a ptákovin