Známé české přísloví o stokrát opakované lži bychom mohli, v podmínkách naší politické scény, pozměnit na tvrzení „stokrát opakovaná nehoráznost stává se přijatelnou“. Jak jinak se dívat na skutečnost, že se u nás už několik měsíců mluví o tom, že jednou z variant řešení povolební situace je vláda podporovaná komunisty? Kdyby si někdo v listopadu 1989 dovolil takový nápad vyslovit nahlas, stal by se ihned kandidátem na odvoz k docentu Chocholouškovi.

Od revoluce uběhlo 17 let a předseda druhé nejsilnější strany kudy chodí, tudy takovou nehoráznost šíří. Mohlo by se zdát, že tím, jak je ve tomto opakování usilovný, začínají občané ztrácet obezřetnost a nehoráznost stává se přijatelnou. Jiným vysvětlením skutečnosti, že zatím nedošlo k větším protestům proti takové variantě povolebního uspořádání, by mohlo být zdání, že Jiří Paroubek nemůže 101. hlas získat. Kdo však viděl vystoupení Miroslava Kalouska na poslední schůzi Poslanecké sněmovny, takovou jistotu mít nemůže. Bylo to vystoupení nalomeného člověka, zcela se vytratila jeho sebejistota, bylo jasné, že je pod silným tlakem. Kalousek se po svém neslavném „strkání nohy do dveří za pět minut dvanáct“ stal politickou mrtvolou. Nebylo by proto divu, kdyby hledal jiné uplatnění, než v politice. Víme navíc, že Jiří Paroubek a jeho kolegové dovedou být vděční – například alkoholik Petr Kott si za svou pomoc Paroubkově vládě vysloužil teplé místečko v čele – kvůli němu zřízené – středočeské pobočky VZP.

Kalousek je zatím největší favoritem na obsazení 101. místa, ale mezi poslanci rozkládající se KDU-ČSL by mohl Jiří Paroubek najít i další zájemce o podporu své vládě. Celý poslanecký klub sice podepíše závazek, že vládu závislou na hlasech komunistů nepodpoří, ale Paroubek by se jistě o poslance, kteří by mu dali důvěru (a přišli tak o mandát), dobře postaral. Určitě by svůj postoj následně (alespoň sami před sebou a svým svědomím) dostatečně obhájili – v případě Miroslava Kalouska jsme už viděli, že lidovci jsou mistři ve vysvětlování nevysvětlitelného a obhajování neobhajitelného.

Věřím, že v takovém případě bychom se už konečně probudili. Zbývalo by nám však už jen jediné – vyjít do ulic. Příklady Maďarska a Polska ukazují, že trpělivost občanů není bezedná. Otázkou je, zda by už nebylo pozdě.