Pročítání denního tisku mi připomnělo, že se blíží doba, kdy prezident republiky bude opět u příležitosti státního svátku vyznamenávat výjimečné občany České republiky. Překvapilo mě, že Poslanecká sněmovna PČR nenavrhla hlavě státu, aby vyznamenala odbojovou činnost bratři Mašínů. Proč se tak nestalo? Pravděpodobně jako doposud zazní obehraná písnička, že Mašínové byli vrazi, kteří mají na svědomí několik nevinných lidí. Pokud takovouto komunisty upravenou verzi připustíme, čím potom byl režim nastolený u nás únorem roku osmačtyřicátého, který během své vystupňované třídní nenávisti poslal 205 486 občanů do vězení a 248 jich popravil. Při té „bohulibé“ činnosti 4500 našich spoluobčanů ve věznicích zemřelo a 327 vydechlo naposledy jako lovná zvěř na hranicích. To je statisticky dokázáno. Čísla ovšem nic neříkají o nepřehledné řadě rozbitých rodin, o protiprávně uloupených majetcích, ani o sebevraždách či o zemědělství vyvráceném z kořenů. Krom zhovadilých násilností páchaných na nic nechápajícím obyvatelstvu tu bylo ještě něco mnohem horšího: psychický teror, který národ donutil, aby ze sebe „dobrovolně“ dělal idiota, který zapomněl, čím kdysi býval a je.

Jsem pamětníkem vykonstruovaného procesu s doktorkou Miladou Horákovou a řeknu vám, že při vzpomínce na tu dobu se mi chce zvracet. Takový hnus! Bylo to očividně vylhané, kruté divadlo plné právnických výmyslů a nesmyslů, ta nenávistná atmosféra části přítomného auditoria, že bych, mít zbraň, hned šel do ulic i přesto, že jsem byl proti tomu, aby Čech Čecha zabíjel. Vrcholem všeho toho hnusu byly haldy dopisů, žádajících stranu a vládu o nejpřísnější trest pro „imperialistické přisluhovače a zrádce lidově demokratického zřízení“. Psali nejen lidé z továren, ale i z úřadů a žáci ze škol. V mnoha případech se občané dožadovali pro „obžalované“ trestu smrti, aniž je znali nebo se s nimi kdy viděli. Už to samo o sobě svědčí, kam až v krátké době klesl kdysi Masarykův národ.

Krk bych za to dal, že po prožitých zkušenostech s minulým režimem je většina národa pro to, aby Mašínové byli prezidentem republiky vyznamenáni za statečnost, kterou projevili proti těm, co si osobovali právo rozhodovat bez nás o nás. Ten, kdo byl 25. února roku osmačtyřicátého přepaden a znásilněn, byl český národ. A jeho občané měli plné právo hájit svou svobodu se zbraní v ruce. Výhrady proti Mašínům mají komunisté stalinského typu, kteří dodnes nepochopili, že se chod dějin oproti minulosti podstatně změnil. Přežili jsme pobělohorskou kalvárii, přežili jsme čtyřicetileté „budování“ socializmu, tak se zcela určitě vymaníme i z onoho popřevratového korupčního galimatyáše zocelení a připravení uhájit si svou demokracii v jakýchkoliv podmínkách osudových rozhodnutí. Věřím, že to, čím jsme prošli, bude pro nás poučkou pro příští, doufám šťastnější budoucnost, kterou musíme pro své děti a vnoučata připravit. Chce to jen věřit a nezoufat. Když člověk chce, dokáže mnoho, jen nesmí předem podlehnout poraženeckým náladám. Stále znova a znova si připomínejme, jakými protivenstvími procházeli Masaryk s Benešem, než se jim podařilo vycouvat z rakousko-uherské monarchie. Dělali to nikoli pro sebe, ale pro nás pro všecky. Se stejným zápalem musíme pracovat teď zase my pro své děti.

Jan Ámos Komenský nám zanechal vzkaz, že nikdo se nerodí sám pro sebe, všichni se rodí pro lidskou společnost; a kdo jí nepomáhá podle svých sil, ukazuje se být nehodným, aby mu jiní v něčem pomáhali.

Činnost bratři Mašínů nebyla gangsterská. Bojovali nerovný boj proti přesile, která nezákonně ujařmila svobodu naší země. Byli statečnější nás všech, co jsme váhali bránit svou vlast za cenu vlastní krve. Měli bychom být na ně hrdí a nikoliv se přít, zda jim jejich odbojovou činnost uznáme či nikoli. Nejsme vůbec oprávnění něco takového soudit. A pokud se domníváme, že ano, vezměme na paškál své vlastní svědomí, zda jsme se my, naši otcové a dědové tenkrát zachovali jako opravdoví chlapi. Možná se zastydíme a v duchu Mašíny poprosíme za odpuštění, že jsme tak dlouho váhali přiznat jim to, co jim právem náleží.