(Ukázka z knihy „Běženec v sametu“, příběh navrátilce Pravoslava Komendy)

Domníval se, že místem konání bude Orlík, proslulá oáza nejzaslouženějších činitelů, ale vyklubalo se z toho sídlo v Orlických horách, hezky v lesích, za větrem pozornosti závistivého plebsu. Oficiálně to patří ROH veřejných zaměstnanců, v jejichž popisu práce je nahánět veřejnosti strach. Pár kilometrů v sousedství pobývává i soudruh Štrougal v jedné ze svých odpočinkových vil. Zdalipak rovněž přijede se svou partou hodovat k oslavě vypršení historického roku 1989, na fous dvě století po francouzské revoluci? Teď tedy zas máme mohutné dějinné otřesy, sami se z toho otřásáme, oči mneme, co asi bude, kdo se v tom má vyznat?

Zájemcům doporučeno nejet vlastním autem, které každý s výjimkou Komendy vlastnil, ale využít přistaveného rekreačního ROH autobusu, aby případný nepřítel příliš nečenichal. Nenápadné zavazadlo s pyžamem a kartáčkem na zuby a odpoledne na Nový rok výtečně pobaveni, budeme, soudruzi, zas zpátky.

Japonský výrobek poskytoval téměř intimní prostředí pro pouze deset pasažérů. Penzionovaná gorila Macarát, ten teda musí být všude, s chotí, jak ta ale zestárla a ztloustla! Ovšem my vesměs taky. Komenda měl poprvé možnost podat ruku neméně obstarožní životní družce veterána Šindeláře, jemuž právě onen den končila jeho celoživotní estébácká kariéra, takže bude tuplem co oslavovat

Autobus z Nipponu se šinul do kopců, ubývalo dopravy, přibývalo námrazy, už tam brzo budou, aby si užili silvestrovských radovánek ve zcela jiném politickém klimatu, na nějž teprve bude třeba si zvyknout. A zvykat si soudruzi budou různě.

Opatrnou jízdou mezi závějemi a tam to bylo - na mýtině nikoliv perníková chaloupka, ale bytelné rekreační zařízení. Horské chateau, výsledek to muklovského umu a svalů, dílo započato za Bacílka, dokončené za Baráka.

„Hele, koukej, támhle je soudruh Vostřel,“ Růženka ukázala k parkovišti hromadících se automobilů převážně západních značek. Soudruh nyní slušovický nepřijel s chotí, ale s pěknicí v oficiální roli sekretářky.

Vostřel se vyznamenal, ze Slušovic dodal zásoby, že stoly v jídelně se jen prohýbaly -objevit se tu ze záhrobí se štětcem mistr Rubens, ten by se panečku vyřádil! Jídla teplá a studená, paštiky, saláty, ovoce a zelenina, věci nevídané v tuto pošmoumou roční dobu.

Též plno pití k dispozici, samozřejmě. Některým příchozím nepostačilo úvodní pivo, začali do sebe lít vodku a podobné tvrďasy. Komenda si už před odjezdem z Prahy dal závazek opít se pokud možno jako nejposlednější. Ještě máme plno hodin do půlnoci, doba je vážná, střízlivý odposlech nestřízlivých soudruhů snad bude k užitku.

S klíčem a s Růženkou se odebral do přidělené klícky. Jaké klícky ­ úplné komnaty! Natáhl se na posteli, očima zamířil ke stropu, myslí k minulosti, co se asi všechno pod touto střechou událo. Kdo všechno tu pobýval, právě na této posteli? Zasloužilec Pich-Tůma, třeba tu pohlavně obcoval i kapitán či plukovník Minařík a další rozvědčík Koecher neznámé hodnosti. Kromě konferenčních salónků, komůrek, šmajlchl kabinetů tu třeba i mají nebo aspoň mívali kobky k držení privátních vězňů. Připomněl si případ, tradovaný v úřadě, jak jeden soudruh vyšetřovatel připoutal svého vězně želízkem k ústřednímu topení a odjel na víkend k rodině. Pak ho buď přeložili, nebo mu původní úkol sešel z mysli, zkrátka měl jiné starosti a na onoho připoutaného se přišlo až za šest týdnů, když už byl v pořádném rozkladu. Zapomnětlivého referenta potrestali ústní důtkou.

Trošku si zdříml, za oknem se v tomto odpoledni už stmívalo, což se v tuto roční dobu v těchto zeměpisných podmínkách stává za jakéhokoliv režimu.

Zanechal Růženku jejímu fintění a šel na obhlídku areálu. Předpokládaný indoor swimming pool nenalezl. Investor tuto položku na poslední chvíli z rozpočtu vyškrtl a místo toho se nakupovala nová odposlouchávací technika od kapitalistů proti kapitalistům. Místo bazénu s bleděmodrými dlaždičkami našel tělocvičnu, již doba vbrzku přejmenuje na fitness centrum. Na hrazdě se tam zrovna napínal, madla pevně svíral svalovec samec Béďa, sdílný informátor stran obsahu materiálu před skartací na cestě do dějinného zapomnění, neboť na co nebudou důkazy, nikdy se nestalo.

Slezl z nářadí, otřel pot, podal ruku. „Ty moc nesportuješ, že jo?“

„Vůbec ne - a nějak mi to nechybí. Taky už nejsem nejmladší.“

„Víš, co říká starej Macarát? Říká, že je zdravej právě proto, že nesportuje a zato kouří a chlastá. Nemá to z vlastní hlavy - prej to o sobě rád tvrdil Winston Churchill. Jo, tohle tě bude víc zajímat: je tu Rosťa!“

Rosťa, pěkná nazrzlá lasička z odboru zvláštních bezpečnostních služeb, ta první žena, již mu bylo tělesně okusit po návratu do rodné země. A mohl okusit jen proto, poněvadž to lasička měla v popisu práce a zaměstnavatel potřeboval fotografie s intimitami do Komendova kádrového svazku.

„Jenže Rosťa přijela s doprovodem, tak z toho asi nic nebude. Už jsi ale viděl Soňu? To je ale parádní samice! Přítulná, pohostinná, jestli chceš, já to zařídím. Kouká jí to z očí,“ Béďa zpřesňoval.

Však už si jí Komenda všiml, hladově přejel očima její postavu odshora dolů. Prohlédla si ho prázdným pohledem, se zájmem, jaký se věnuje patníku u cesty.

Osobně si na tomto silvestrovském shromáždění prozatím připadal jako jakešovský kůl v plotě. V neformální Americe se člověk za prvních deset minut spíš dozví celou životní historii včetně sexuálních zálib - s výjimkou výše platu a daňového přiznání, samozřejmě.

Ouvertura potenciálně zdárného večera zněla jaksi hluše. Kůl v plotě přemýšlel. Budou tady vesměs sebevědomí bohatýři, jimž prozatím všechno prošlo, poněvadž prozatím se jich každý bál? Nebo tu spíš převládne nálada jako v Hitlerově bunkru v posledním týdnu války? Nedůvěřivosti, nevraživosti na kila, spontánní srdečnosti jako šafránu? Optimisté či pesimisté v odhadování situace, jak to nakonec vlastně dopadne? Odpovědnost za fiasko - či, doufejme, jen dočasné obtíže růstu - přišít Jakešovi nebo Gorbačovovi nebo imperialistickému táboru, nepřátelům zahraničním i domácím? Psí hlavu nasazovat těm soudruhům, kteří reformám bránili a jako hluší, slepí Bourboni se zasloužili o pozdější razantnější výbuch, nebo lát těm, kteří si hráli s ohněm reforem vymknuvších se jim z rukou? Třeba mladistvý Mohorita, Vasil. Za nedostatky ve vlastních řadách vinit vlastní řady nebo raději mezinárodní situaci, studenou válku, jež nás nutila jednat tak, jak jsme jednali? V této Komendovi vesměs neznámé společnosti převládají snad zastánci čínského řešení s tanky na náměstí nebo bojovníci, kteří se raději zakopají a počkají, až se vichřice přežene, nebo dokonce takoví, kteří s úlevou odhodí zbraň a dezertují do opačného tábora?

Jak se dalo předpokládat, s přílivem alkoholu do krevního oběhu ubývalo hodujícím na zábranách se vyjadřovat k ošidnostem dne. A už to tady bylo:

„Jakpak asi dneska oslavuje naše politbyro?“

„Který - to starý?“

„Samozřejmě - Jakeš, Bilak, Fojtík, Kapek...“

„Ty už nejsou ve straně...“

„Aspoň ušetří na příspěvkách...“

„Slyšel jsem, že Šalgovič je nějakej moc do sebe....“

„Já bejt v jeho kůži, taky bych byl.“

„Vždyť ono nám taky není moc hej...“

„Jak to, že ne? Když nám chutná, tak je všechno putna...“

„Ještě nebylo tak špatně, aby nemohlo být hůř...“

„Na zdraví, na zdraví Živijo, živijo!“

„Na ex, soudruzi, na ex!“

Svatá pravda, alkohol - účinný tavič ledu, odstraňovatel zábran, zlidšťovatel vztahů, to se musí nechat.

„Soudruzi, večeře! Na večeři! Ať to nevystydne!“ odněkud se do všech prostor ozval nebývale zřetelný hlas, patrně japonská technika.

Zásluhou Vostřelovy iniciativy se hodovalo, jak se patří. Vedle Komendy seděla Růženka, samozřejmě, a z druhé strany se uvelebil Macarát, gorila zásluhou ohnivé vody již dost v ráži.

„Disidentí si stěžujou,“ vmísila se Macarátka.

„A co my, Boženo - my komunistí snad taky nejsme oběti? Nikdo se víc nenadřel než my. Kdo chodil na brigády nebo teda aspoň na schůze? My. Budovali jsme a budovali a slyší dneska někdo nějakej vděk? Akorát urážky, že jsme to byli my, co jsme zavinili nedostatky růstu. Jak bysme my za to mohli, když za to mohla mezinárodní situace, studená válka, válečný štváčové?“ A svoji pravdu stvrdil mocným lokem z půllitru s plzeňským.

„Myslíte jako, že Wall Street za to může, že se nám to úplně prozatím nepovedlo?“ Růženka si troufla se ozvat.

„Samozřejmě si to myslim - proto to řikám, jak už jsem to v autobuse řek tady tomu tvýmu - kapitalismus je prevít!“

Komenda přikyvoval, ač zrovna soustředěn zahleděním do výstřihu servírky Soni, na stůl kladoucí další dobroty, a jejíž pohostinnost si samec Béďa tolik pochvaloval.

Soudruh Vostřel s majetnickým sebeuspokojením mecenáše promenoval mezi hosty, slovo prohodil, případně ruku podal k dodatečnému potřesení. Ke stolu s Komendou přistoupil zrovna v okamžiku vyslechnout Macarátovu otázku „Kdo jinej než my by měl větší právo vládnout? Nikdo! Poněvadž my s tim máme ty největší zkušenosti.“

„Také ale zkušenosti s tím, jak se to dá zbabrat, Vincku!“ řekl Vostřel.

„Ano, správně, proto o tom mluvím. Máme zkušenosti s tím, jak se to dělá blbě, takže bysme se jim propříště vyhnuli. A to by právě nedovedli ty druhý, co s tim takovou praxi nemaj.“

Trošku silné kafe takováto logika. Nicméně stůl přikývl a ke rtům přiložil sklínky, znovu naplněné Soňou s výraznou dekoltáží.

„Vincku, sice máš pravdu - ale, ruku na srdce, kdo by se s tím chtěl dál trápit? Ať se tím trápí opozice, co se tolik hrnula k veslu. Politice jsme obětovali dost, teď se soustředíme na ekonomii - ne pro masy, ale k vlastnímu prospěchu.“ Pregnantní vyjádření slušovického kréda jedna radost.

Všichni v doslechu přikývli. Za záhrobí aby též salutoval filosof Herakleitos, dialektik z největších. Nelze vstoupit dvakrát do téže řeky, takhle, prosím, teď argumentuje donedávna kovaný soudruh Vostřel.

„Živijó, živijó, na ex, soudruzi...“

„Že bysme si zazpívali? Komandír, komandír Čapájev...“

„Jdi s tím do háje...“

Jak ohebné jsou tyto kádry, kabáty budou převlékat, do jiného vlaku naskakovat? Jsou mezi nimi i takoví, kteří si teď oddychnou, že končí něco, co za režimu, který udržovali při životě, by nebylo nikdy skončilo? Oddychnout si od schůzí, mimořádných nasazení, nerváků, strachu z nepředvídaného?

Co jsme to vlastně za národ?

„S jistotou se dá říct, že náš národ má sklon především k chlastu, na ten si tedy potrpí,“ pronesl Šindelář.

„A k sexu, neračte zapomenout!“ zpřesnil Béďa.

„A ke komunismu,“ další hlas zpřesnil. „Nekřičte na mě, hned vám to milerád vysvětlím. Poněvadž jsme národ závistivý - s tím snad budete souhlasit. Vždycky bude víc těch, kteří nemají, než těch, co mají.“

„Tak proč se to tedy tento...?“

„Poněvadž jsme dovolili, aby nahoře převládli hlupáci. Takový Sanopz nám ublížil víc, než si dneska ještě uvědomujeme. Národ aby byl na naší straně, přece musí mít jistotu možnosti - možnosti z toho něco mít.“

„To je ale pak korupce!“

„Já bych tomu radši říkal socialismus - odměny podle zásluh těm, kteří vědí, jak se o sebe postarat.“

„Soudruzi, co je smyslem života?“ ozval se rozohněný Vostřel, majordomus štědrého večírku na rozloučenou. Komenda zahlédl Rosťu, jak se připojila k debatnímu kroužku, a tak rovněž rozmnožil jeho řady.

„Proč se radši nezeptat, co je smyslem socialismu?“

„Jó, toho taky - života a socialismu. Tak já vám to povím. Mít se dobře. Dobře! Nemám pravdu?“

Někdo upustil sklínku, hlasitě se roztříštila. Komendova pravice, zrovna se blížící k Rostině zadnici skvostných proporcí, provinile ucukla.

„Tak co, mám pravdu?“

„Samozřejmě!“

„Mít se dobře - všichni se mít!“

Něco takového se ovšem mohlo zrodit jen v hodně ožralé hlavě. Jestliže se budou všichni mít dobře, jak poznám, že i já se mám dobře? Čím víc by se úroveň lidu zvyšovala, tím víc by se rozdíl od životního stylu nomenklaturních papalášů zmenšoval - což určitě by nebylo v jejich zájmu. Mají tedy vlastně štěstí, že se jim to budování tak moc nedaří, ať už úmyslně nebo že jinak to nedovedou. Komenda si vzpomněl na pasáž z knihy kágébáckého dezertéra Suvorova o relativitě hodnot. Jak jiný kágébácký renegát utekl k imperialistům, u nich měl dům a auto, o jakém se mu v Sojuzu nesnilo, jenže v Americe takové auto měl kdokoliv - už nebyl někdo, ale nikdo, nula v davu, a tak se raději vrátil k soudruhům do země, kde se měří nestejně, podle zásluh, a ti ho spravedlivě zastřelili.

„Nemaluješ to, soudruhu, nějak moc růžově?“ kdosi se obořil na příliš optimistického Vostřela.

Ten se ale nedal. „A kdo se v tom má líp vyznat než my - snad ne disidenti, co dvacet let někde myli okna nebo měřili vodu?“

„By mě zajímalo, jestli tyhle lidský tváře pořád věří, že bez srpna a internacionální pomoci by se jim bylo povedlo udělat socialismus, co by nám záviděl celej svět.“

„A teď místo socialismu s lidskou tváří abysme měli kapitalismus s lidskou tváří,“ vmísila se soudružka s docela hezkou tváří, ale trošku pajdala.

„Mejlíš se, soudružko! Bez lidský tváře! Surovej kapitalismus devatenáctýho století, tak jak o něm psal Dickens,“ zasáhl jakýsi vyzáblý pesimista.

„A Karel Marx, nezapomeň.“

„Správně. Samozřejmě.“

„Mně se ale nechce věřit, že naše lidi by byli takoví...“ mínila dotyčná s tělesnou vadou.

„Ale co by nebyli, soudružko! Jsou hladoví, nadržení, pakáž jedna ­ uvidíte!“ na svém trval pesimista, případně realista.

„Neodbíhejme, soudruzi! Tady soudruh Vostřel, ten s tím má nejvíc zkušeností. Já se ho chci ještě něco zeptat,“ vmísil se původní debatér a obrátil se k Vostřelovi: „Přece nepopřeš, že je obtížnější podnikat ve svý režii, než si nakrást jako dřív?“

„To neříkám - ale copak se to vzájemně vylučuje? Upřímně, ruku na srdce, soudruzi, mělo to přijít aspoň tak před deseti lety a už jsme to mohli mít prima rozjetý.“

„Jak můžeš takhle - to je úplná zrada!“ zapištěl Hamáček-Houba. Existenčně ohrožený H.-H. si sundal propocené sako a kravata se mu propletla do šlí. Než se mohl pustit do květnatého exposé o dějinné chybě s nenasazením Lidových milic pořádně rozprášit pomýlené davy, kdosi se ozval. „Takže bychom vlastně měli mít disidentům za zlé, že se do nás nepustili dřív? Je to tedy jejich vina?“

„Když to takhle stavíš - tak bys vlastně mohl mít pravdu,“ připustil Vostřel.

„A co třeba že by to byla vina nás všech, že jsme jim bránili, aby nad námi vyhráli?“

„Hele ho, filosofa, jak to zamotává!“

„Jen si dělejte legraci! Ona vás přejde, až dojde na kontrarevoluční teror!“ slova se zase ujal panikaření nakloněný Hamáček-Houba.

„Hovno teror,“ uklidňoval Macarát, gorila z nejzkušenějších. Z toho se střílet nebude, garantuju vám. Soudruzi, vy jste naši vědeckou teorii marxismu-leninismu asi moc neštudovali -jen ruku na srdce! Musim vám připomenout soudruha Lenina, když řikal, že využijeme všechny principy našich nepřátelů, právě proto, že to nejsou naše principy. Lidský práva, humanismus na plný pecky! Když se toho dycky dovolávali voni, tím víc se toho teď budeme dovolávat my. Štimt?“ obrátil se k vrstevníku Šindelářovi, rovněž cvičenému v protektorátní němčině v době společné služby ve Vládním vojsku, když jako junáci dobrovolníci v Itálii honili partyzány, kteří německy nedovedli ani blafnout.

„Mně už je to dost fuk, já jdu dneska do penze, ale pravdu máš,“ potvrdil Šindelář.

„V tej já už jsem taky,“ přikývl Macarát.

„Ovšem nezapomínejte, že v převratech věšej i důchodce,“ připomenul Béďa..

„Vždyf my svýho casu, Vincku, vzpomínáš na toho chromýho dědu, jak on se jen jmenoval, museli ho k šibenici donýst,“ zavzpomínal veterán.

„Nemyslíš toho slepýho?“

„Ne, to byl jinej.“

„No jo, bylo toho tolik, kdo by si to měl všechno pamatovat.“

„Soudruzi, soudruzi, to sem přece nepatří!“ zaúpěl Hamáček-Houba.

„Máš svatou pravdu,“ souhlasil Macarát a pokračoval: „Teď pude o něco jinýho - Američaní tomu říkají damage control, že jo, Američane,“ obrátil se ke Komendovi. „Minimi... minimizovat obtíže, šikovně se z nich vyvlíknout. Orientovat se v nových podmínkách...“

„Kontrarevoluční teror, co potom,“ opakoval H.-H., ale málokdo ho ještě mínil poslouchat. Sklínky hore, na ex, na zdraví, ať nám slouží.

„Tak jsem si bezva zašoustal,“ zubil se Béďa na schlíplého Komendu. „Přece se Soňou. Taky by ti dala - jsem si tím jistej.“

Dostavila se půlnoc. Konec ošidného či i třeba osudného roku. Vstup do nové dekády, kdo ví, nikdo neví, jaká bude. Určitě bude hodně jinačí od těch předchozích. Jak je to s tím příslovím, že bohové přejí, abychom žili v zajímavých dobách? Nebo je to obráceně, aby doby raději byly nezajímavé - raději ať je nuda bez novot?

Otvírání šampusu, špunty létají ke stropu. Vzájemně si vinšujeme, aniž víme, co vlastně.

KONEC