Zpráva, kterou 17. června publikovala nátlaková skupina Social Watch^[1], by za normálních okolností nestála za komentář. Natolik je tendenční, manipulativní a zatížena zcela úmyslnými chybami a nepřesnostmi. Její závěry však již za jediný den dokázaly napáchat značnou škodu, když se jim v médiích dostalo pozornosti pod titulky „Česku se nedaří zmenšit propast za Západem“ či „Česko představuje druhý svět“. Kvůli mediálnímu zájmu se tak z obyčejné sebepropagace, jejímž jediným smyslem je ospravedlnit existenci slepence několika kvazivládních organizací, stal materiál, který musí být striktně odmítnut.

Charakteristickým rysem celého textu je nezodpovědné žonglování s daty a pojmy. Za závažný problém České republiky například autoři v kapitole „Lidé“ považují nucenou práci. Tímto termínem se ustáleně označuje buď otroctví, nebo totální nasazení obyvatel protektorátu za druhé světové války. Zpráva však „nucenými pracemi“ rozumí státem garantovanou možnost získat příspěvek na živobytí v době nezaměstnanosti v rámci veřejné služby. Opravdu si autoři troufají srovnávat pomoc dlouhodobě nezaměstnaným s totálním nasazením, jehož odmítnutím Češi riskovali deportaci do koncentračních táborů?

Podobně svébytný přístup mají autoři k oblíbenému tématu „přetrvávající genderové nerovnosti“. Rozdíl mezi mediánovou mzdou žen a mužů v České republice je podle statistik OECD 16,5 %. Oproti tomu ve Spojených státech berou ženy o 18,9 % méně než muži a v Japonsku rozdíl představuje dokonce 25,7 %. Jsme-li my druhý svět, je Japonsko svět třetí? Podobně rozdíl ve starobních důvodech tvoří v České republice zhruba 22 %, zatímco v bývalém Západním Německu 58 %. Zaostává podle autorů Bavorsko nebo Porýní za zeměmi západní Evropy?

Autoři dále žehrají na „klopýtání na cestě k solidární společnosti“, neboť jejich cílem je zjevně (snad ještě) demokratický socialismus. Jejich mantra zní, že „stát by měl zajistit dostupnou péči z veřejných zdrojů“. V tomto normativním výroku přirozeně neřeší, kde by jejich velký, všeobjímající stát měl vzít na „dostupnou péči“ ony „veřejné zdroje“. Zcela arbitrárně mění základní paradigma našeho polistopadového vývoje. Nechtějí trh, pohrdají svobodou jednotlivce, nevěří tradičním hodnotám. O děti se nemají starat rodiče, nýbrž stát. O staré lidi se nemají starat jejich děti, nýbrž stát.

Rodina ostatně pro autory nic neznamená. Za tragédii považují neochotu České republiky popřít biologickou danost, podle které se dítě rodí muži a ženě. Jejich cílem je novela zákona o registrovaném partnerství, tedy možnost adopce dětí homosexuálními páry. Teprve pak budeme patrně zemí „prvního světa“.

Nabubřele zní i název druhé kapitoly zprávy: Planeta. V této části je naší zemi vyčítáno, že údajně „převažuje zájem trvalého růstu ekonomiky nad zájmem o udržitelnost“. Do prvního světa se tedy zjevně máme propracovat stagnací a přešlapováním na místě, nikoli růstem. Jaderná energie je pro ně samozřejmě neakceptovatelná. Skutečnost, že v roce 2016 nevznikla žádná větrná elektrárna, je pak zcela zásadním problémem.

V podkapitole „Sněmovna ruší občanská práva“ podpírají autoři svoji kritiku novely stavebního zákoníku zcela nesouvisejícím průzkumem veřejného mínění. Je snadné dohledat, že uvedený průzkum nemá s otázkou připomínkování při stavebním povolení nic společného. I tato pasáž textu je tak vysoce manipulativní. Volná práce se zdroji je ostatně patrná v celé zprávě – jakkoli se tváří vědecky, jakkoli se na ní podílejí akademičtí pracovníci, citace se opírají o natolik zásadní zdroje, jako je Deník Referendum, Ekolist, Peníze.cz či Al-Džazíra.

Žonglování s daty pokračuje také v kapitole „Prosperita“, kde autoři rozvíjejí bájné teorie o „pracující chudobě“ i o „chudé české třídě“. Zcela úmyslně zamlčují, že hranice příjmové chudoby je počítána jako 60 % mediánového příjmu obyvatelstva. To v praxi znamená, že takto definovaná chudoba nutně existuje v každé zemi, která není dokonale rovnostářská. Naprosto ignorují rozdíly v cenových hladinách a paritu kupní síly. Nedodávají, že podíl chudých lidí v České republice je třetí nejnižší v OECD. Nic z toho se do ideologie „pracující chudoby“ nehodí, nic z toho proto není třeba zmiňovat.

Z hlediska rozdělení produktu mezi práci a kapitál prý Česká republika „patří skutečně na východ“. Proč svá tvrzení ve zprávě za rok 2017 podkládají daty Eurostatu z roku 2013, když máme k dispozici data zcela nová? Považují za zemi druhého světa i Itálii či Irsko, kde jsou náhrady zaměstnanců v poměru k HDP nižší než v České republice? Vzali v úvahu vliv daňového zatížení příjmů?

Autoři si vytvářejí úderné novotvary, které nic neznamenají, nejsou definované, jsou jen prázdnou skořápkou. Nevíme, co jsou to ony vzývané „nezávislé lidové struktury“, které by se měly rozvíjet. Nevíme, zda se liší od „občanské struktury“, po které volají hned v úvodu zprávy. Nevíme, proč o středoevropské České republice tvrdošíjně mluví jako o zemi východní Evropy, ani co si představují pod termínem „reálsocialistická východní Evropa“.

Podle autorů se České republice „nepodařilo zvrátit zaostávání za prvním světem“. První svět v době studené války označoval kapitalistické státy v kontrastu ke druhému světu komunistických zemí (a třetímu světu zemí rozvojových). Myšlení a cíle autorů zprávy však pocházejí právě z druhého světa. Světa, který neuznává trh, kapitalismus, osobní odpovědnost.

Nelze jim upírat právo na vyznávání hodnot, které skutečně patří spíše do onoho druhého, socialistického světa. Nemají však právo karikovat v médiích či dokonce na mezinárodní půdě (jakkoli zcela zbytečného) zasedání OSN dosaženou úroveň České republiky. Součástí „prvního světa“ jsme se díky úspěšné transformaci stali již v roce 1995 přijetím do OECD, nikoli akceptací registrovaného partnerství nebo ideologie genderismu. Nejsme druhý svět. Nátlakovým skupinám navzdory.

^[1] Social Watch Česká republika: Národní zpráva české koalice Social Watch 2017. Česká republika: Opět druhý svět.

Echo24.cz, 19.7.2017