Průzkumy veřejného mínění hrají v české politice stále důležitější a důležitější roli. O tom není pochyb. Méně se však u nás hovoří o tom, co činí tento důraz na veřejné průzkumy s politikou a kam ji posouvá, ač o tom existují ve staré Evropě tlusté knihy. Třeba emeritní profesor Eppler se domnívá, že společnost úspěšnosti vyžaduje kontrolu úspěšnosti, což způsobuje, že místo o politice se hovoří o výsledcích průzkumů a slepě se výsledkům věří.

Tento zjev v evropské politice je poměrně nový, a kdyby se jím řídili v sedmdesátých letech třeba v sousedním Německu kancléři Brandt a později Schmidt, nejspíš by nikdy nedošlo k dvěma závažným rozhodnutím: to znamená k tzv. východní politice kancléře Brandta, ani k umístění amerických raket Pershing II. v bývalém západním Německu za kancléře Schmidta. Místo průzkumů se vedla věcná a vážná diskuse, kvůli které je právě toto období považováno za jedno z nejzajímavějších.

Proč tomu tak není dnes? To je otázka, kterou bychom si měli klást i my v České republice. Odpověď sociologů je ale jednoznačná: Průzkumům se věří tehdy, když se přestává věřit demokracii a politice a tudíž i politikům a my si takovou odpověď, bohužel, moc nepřipouštíme: I tuhle skutečnost ale potvrzují právě průzkumy: Podle Medianu, který dělal průzkum pro Mladou frontu Dnes, kde byl zveřejněn 14. září 2009, 51 procent dotázaných respondentů slibům, a tedy programům politických stran nevěří, 47 procent je bere s rezervou a jen asi dvě procenta lidí si myslí, že strany splní své předvolební sliby.

To má ale za následek, že občané jsou přesvědčeni o tom, že politici ve skutečnosti nic nechtějí měnit a myslí pouze a výhradně jen na sebe, na své funkce, tedy na příští volby, a proto se tak přehnaně zajímají o výsledky veřejných průzkumů. Politika se pak díku tomu v očích občanů mění na stranickou taktiku, a tím degraduje, a to přesto, že třeba všichni politici takoví nejsou. I důvod pro toto zjednodušení je dle sociologů zřejmý: Poptávka ve stranických sekretariátech po politicích, kteří nebazírují na měřitelném úspěchu, se ve společnosti úspěšnosti rapidně zmenšuje. Stranické úředníky a manažery nezajímá sociální situace ani stav státní kasy či počty nezaměstnaných, ale pouze voličské hlasy, a tudíž jejich osobní zájmy, protože jen od výsledků voleb je závislá jejich další kariéra. Proto i veřejné debaty politiků jsou čím dál nudnější: odpovídají podle výsledků průzkumů a s předem připravenými odpověďmi a bonmoty, které jim připravuje guestwriter a PR-agentura. O skutečných problémech se už skoro nehovoří, těch se každý bojí, aby nemohl být chytán později za slovo. Politika se tak sesula o několik pater níž, kde jde jen o taktiku. Zajímavý je jen úspěch a neúspěch, hledání správné cesty je už nanejvýš jen vynucenou starou kulisou k obecnému předvádění.

Společnost úspěšnosti se zrodila nejprve ve Spojených státech a tam se také zrodilo heslo: Nic není úspěšnější než úspěch. Bohužel to ale platí i opačně. Nic není nejneúspěšnějšího než neúspěch: Špatné výsledky se komentují, analyzují, mluví se o nich, což způsobuje eskalaci neúspěchu, který už nemá se skutečností také nic společného.

Proto i některá rozhodnutí politiků reagující pouze na průzkumy jsou zřejmě tak nečekaná, jako třeba Paroubkovo rozhodnutí nehlasovat pro listopadové volby a lidé se pak mohou oprávněně domnívat, že se radil nejspíš s Marťany.

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6

(převzato z Blog.aktualne.cz se souhlasem redakce)

Autor je novinář a spisovatel