K tomu, abychom někoho poslali před popravčí četu, není třeba soudního šetření. Takové procedury jsou jen buržoazní detail. Tohle je revoluce! Revolucionář se musí stát chladným strojem na zabíjení, motivovaným pouhou nenávistí. Musíme vytvořit kulturu popravčích zdí! (Che Guevara)

Ale to nic, to já jen, aby všelijakým hošíkům konečně došlo, komu patří ta vzdorně zachmuřená tvář pod baretem, co ji tak okázale nosí vytištěnou na tričku. Čemu vlastně má sloužit za symbol? Revoluci jako účelu sebe samé, automaticky ospravedlňující vše, co příšerného bylo a ještě bude jejím jménem spácháno? Nu, nechci se oguevarovaným kloučkům vyšklebovat přespříliš; však i já jsem si v době, kdy chladný stroj na zabíjení Ernesto Rafael Guevara osobně řídil popravy zrádců a kontrarevolucionářů, prožíval svůj telecí věk s jeho sklonem k nadšenému přívrženectví. Ledaže ještě nebyla známa metoda potiskování triček, a i kdyby byla, idol pokrokové mládeže Guevara bych si na hruď nejspíš neumístil, jelikož cosi velmi podobného kultuře popravčích zdí nás bezprostředně obklopovalo a v Jáchymově, ba i na šibenici se každou chvílí mohl octnout kdokoliv, ať protivník rudé revoluce či její ochotný, leč v nemilost upadlý služebník. To teprve v svobodnějších časech se šeredná vzpomínka mění v hrdinskou báji, vhodnou k vytištění na tričko. Divím se, že jsem ještě na žádném neuzřel toho… však víte: patka vlasů k levému oku a pod nosem kartáček neduživého kníru. Slušel by nositeli trička přinejmenším stejně jako tvář pod baretem. Ale co není, může ještě přijít, jelikož časy se měnívají a idoly s nimi.

Z jiné ohavnosti mládí mého se nyní chci vyznat: utrhl jsem si tenkrát, běda, ve slovenských horách kvítek protěže, nic nedbaje toho, že je přísně chráněný. Či spíš, provinilý pocit jsem u toho měl, ale ještě silnější bylo nutkání zmocnit se té bíle ochmýřené kytičky, v níž jsem spatřoval rovněž jakýsi symbol, snad své čundrácké volnosti nebo čehosi jiného, čemu může rozumět jen sedmnáctiletá duše. Žil jsem pak přes půl století s tou pomalu vyhasínající vzpomínkou, až se dnes jako úderem hromu dozvídám, že jsem se krom hříchu vůči horské přírodě dopustil i něčeho mnohem odpornějšího. Je přece kvítek protěže jedním ze symbolů nacismu! Nosili jej na čepicích vyšitý příslušníci horských oddílů zbraní SS! Což jsem tenkrát, shýbaje se k utržení té něžné květinky, dokonce i věděl, ale nezdálo se mi být podstatným. A neuvědomil bych si zavrženíhodnost svého skutku ani teď, kdyby mi ji nepřipomněla aféra strážců Krkonošského národního parku, kteří si rovněž umístili na své služební čepice kvítek protěže. Však si to také příslušně vypili. Protěž! Esesácký symbol! Že jste o tom nevěděli? Že vy jen tak, protože vám ta květinka připomíná vaše hory… nepřijímá se! Měli jste to vědět, nacistický symbol znát!

Nu, neznali, pobloudilí. Ani čeští bojovníci ve vzdáleném Afghánistánu buď nevěděli, čím si zdobí své přílby, nebo tomu nepřikládali váhy, i jest zřejmo, že je třeba poučení. Navrhuji tímto dodatečně a iniciativně, aby byla od příslušníků uniformovaných sborů, dobrovolné hasičstvo a nádražní perzonál v to čítaje, vyžadována dokonalá znalost všech znaků a symbolů, co si jich pro své divize i jiná vojenská uskupení navymýšlel hitlerovský režim. Jelikož nelze předpokládat, že by je každý nosil v hlavě, buďtež uspořádána povinná školení, a kdokoliv se napříště chce ucházet o přijetí, budiž přísně přezkoušen. Co měla - dejme tomu – ve znaku pátá pancéřová divize SS, aha? Nevíte, pane uchazeči? Pak ovšem nemáte u našeho požárního sboru co dělat, jelikož hrozí nebezpečí, že byste si ty jakési čáry a háky třeba vymaloval na stříkačku. Stačí to?

Nikoli, nestačí. České zákony přece znají i druhou zločinnou ideologiii, i budiž vyžadována též podrobná znalost emblémů gardových divizí Rudé armády, složek KGB, strážců Gulagu, pionýrských a komsomolských organizací i lecčeho jiného pro případ, že by si je někdo dal vyšít na čepici a dělal jako že neví, co symbolizovaly nebo ještě symbolizují. A počkat: jsou i jiné symboly, dosti intenzivně smrdící krví a násilím: co takhle husitský kalich? Nebylo i jeho jménem napácháno dost mordů a loupeží? Dolů z kostela, církvi husitská! A žoldácké regimenty třicetileté války, také ty měly všelijaké emblémy, symboly a korouhve, pod nimiž loupily, pálily, vraždily, z chalup vyháněly, i ty by měl každý povinně znát, a… Co? Že jsem jaksi překročil práh, říkáte, za nímž se i nejvážnější věc stává šaškárnou? Uznávám a kaji se. Ale kde, medle, se přesně nalézá ten práh? U jednotek SS a KGB? Nebo hloub v minulosti, u času Leninova a vražedných komand Čeky? Či dokonce u jakobínských guillotin, ty také za něco stály, a co teprve takový buddhismus, zdobící své chrámy, fuj, fuj, hákovým křížem, nebo…

Nebo abychom snad přestali blbnout. Nechali toho třeštění kolem znaků a symbolů, jak je po sobě zanechala kdejaká vrahounská banda, co kdy hyzdila tvář Země. Buď si vybereme za předmět opovržení jednu z nich a ostatní ohleduplně pomineme, čímž se nevyhneme nařčení z pokrytectví. Nebo je vydáme prokletí a věčnému zákazu všechny, a zblázníme se z toho. Byl bych toho kacířského návrhu: ať si každý nosí na čepici nebo kdekoliv jinde, co se mu zlíbí. Třeba to bude ta protěž, i můžeme soudit, že nejspíš před sebou máme milovníka hor. Nebo hákový kříž: pak půjde buď o stoupence učení Buddhova (to když háky ukazují doleva), nebo pozdního přívržence kartáčkovitého fousku (když doprava a našišato). Nebo konečně i zachmuřenou tvář pod baretem; pak se k výběru nabízí buď obdivovatel kultury popravčích zdí, nebo hloupoučké jelítko, odkoukavší kdesi módní symbol a nevědoucí čeho. Ale ať tak či onak, nestřílí se z toho. Naše hysterická doba značně přeceňuje symboly, přisuzujíc jim přitažlivost zrovna démonickou. Není tomu tak, že by občan, spatřiv na ulici kohosi špacírovat s emblémem nacistické divize na čepici, hned běžel podat přihlášku do neonacistické partaje. Ani že by jiný občan, zočiv čísi tričko s vyobrazením kubánského geroje, zatoužil stavět buržuje a jiné nepřátele revoluce k popravčím zdem. Spíš můžeme být rádi: zastánci praštěných ideologií, kteří by jinak běhali světem nepoznáni, se dobrovolně označují, aby každý hned věděl, jakého troubu má před sebou a co se od něj dá očekávat. Jen si noste své hákové kříže, své srpy a kladiva, miláčkové! Tetujte si je na ramena nebo, ještě líp, vypalte si je na čela! Středověk musel své vyvržence k nošení potupných znamení nutit; naši vyvrženci se jimi opatřují sami a na vlastní náklady. Jen do toho, dědicové Hitlerovi! Jen do toho, leninovci!

To spíš bych zlehka pokáral normálnější většinu veřejnosti: to máte tak nízké mínění o odolnosti demokracie, drazí občané, že ji vidíte ohroženou pouhým symbolem čehosi? Měla by a musí vydržet daleko horší zkoušky osudu! Kdyby měla být tak choulostivá, že by se rozsypala působením jakkoli provokativního a nelibé asociace vzbuzujícího odznáčku, nášivky, vlaječky, hesélka… pak by asi opravdu nestála za moc, pak by asi opravdu bylo záhodno se poohlédnout po něčem odolnějším, bouřím času lépe vzdorujícím. Chtěl bych doufat, že toho není třeba. Hajme demokracii: hajme ji proti šelmám zlým a útočícím, ne proti hmyzu u jejích nohou. Cítíme-li potřebu bojovat proti symbolům, pak raději hrozeb, které už nepřehlédnutelně stojí na obzoru času, než experimentů, které zde byly a ztroskotaly. A především – hleďme, aby byla demokracie svého jména opravdu hodna. To je ale už námět jiné úvahy.

Hannover, 27. prosince 2009