SPOLEČNOST: Prostřední dějiny

Tak když už je ten srpen... Milan Šimečka dělíval dějiny na „malé“ a „velké“, a trošku to tak děláme všichni. Malé dějiny se odehrávají v rodině, v práci, mezi přáteli a podobně. Lidé se žení a vdávají, taky bohužel rozvádějí, rodí se děti a sem tam se s někým rozloučíme úplně navždy. Pořizujeme si nový byt, auto a cojávím. Končíme školy, děti zase do škol nastupují, slavíme narozeniny - a velké dějiny nás většinou nemusejí pálit. Nemusejí. V ideálním případě nás stát moc neotravuje, funguje, jak má, a všechno klape.

V ideálním případě stačí, když se z velké politiky staráme leda tak o to, jak jsou vysoké daně. Komunismus tímto ideálním případem nebyl, stát nám prostřednictvím různých úřadů, od slušnějších po ty óbrhnusné, lezl do všeho. Doslova do všeho, některým i rovnou do bytu.

Srpen, kterým jsem začala - myslím samozřejmě srpen roku 1968 - byl příklad, jak velké dějiny dusnou do malých a najednou se jimi člověk musí zabývat, i kdyby na celou politiku stokrát kašlal. Ale to, co přišlo po srpnu, rozdupalo i ty dějiny, kterým říkám „prostřední“. V šedesátých letech, a zejména v osmašedesátém, totiž komunistický stát trochu poodstupoval. Výška daní sice pořád neznamenala nic, ekonomická reforma nebyla reforma, ale přece jen ledy povolovaly: dalo se vycestovat, vycházely knížky, které dřív vyjít nemohly, a když na jaře 1968 padla cenzura, začaly se dít věci.

To jsou právě ty prostřední dějiny - někde nahoře se progresivisté hádali s „konzervami“, což sice z dnešního odstupu může vypadat nepodstatně (komunisté jako komunisté, říkají někteří), ale vítězství (velice dočasné, jak se ukázalo) těch prvních umožnilo celé jedné generaci, aby se nadechla. Dusivý poklop se na chvíli zvedl a paměť národa dostala důkladnou injekci pravdy. O spoustě věcí se už nemuselo mluvit šeptem, ale psalo se o nich v novinách, byly v televizi a na veřejných diskusích. To, prosím, nebylo nepodstatné.

Člověk se nemusel zajímat o změny v nejvyšším patře: mohl si ale přečíst a dozvědět se ledacos, co by bez nich nemohl. Normalizace, která nastupovala hned po okupaci a postupně nabírala na síle, zničila právě ty prostřední dějiny, veřejnou sféru, která se zaobírala vlastními problémy. Jakmile bylo znormalizováno, přestalo mít smysl diskutovat o budoucnosti, a mluvit otevřeně o přítomnosti a minulosti začalo být dokonce nebezpečné. Vazby mezi lidmi popraskaly a kdekdo se stáhl do svých nejmenších dějin. Jak směšně s tím kontrastovaly kecy o „podílu našich pracujících na řízení“!

Ty srpnové tanky osmašedesátého roku byly svým způsobem užitečné: komu ještě po nich zůstaly iluze, byl prostě nevyléčitelný blázen. A nejen v Československu - po celém sovětském bloku miliony lidí se zatajeným dechem sledovaly pražské jaro. Že by to šlo? Že by socialismus opravdu byla ušlechtilá myšlenka a systém, ve kterém se dá slušně a čestně žít? Tanky ukázaly, že by to nešlo, a normalizace, prováděná českými a slovenskými soudruhy, doplnila, že by to nešlo, ani kdyby ty tanky nepřijely.

LN, 17.8.2007