Všichni to známe. Pracujeme na kompu a najednou se to sekne. Když jsme s počítačem začínali, přemýšleli jsme složitě a volali jsme v takové situaci ajťáky, aby nám s tím pomohli. A co nám ti ajťáci říkali?
Prostě to vypni a zase to zapni.
A jaká byla naše reakce? Bože, fakt to stačí vypnout a zapnout? To nemyslíš vážně, na to jsem tě vůbec nemusel volat!
Moderní počítač, plný sofistikovaných softwarů a důmyslných aplikací, je velmi složité a citlivé zařízení a může se v něm pokazit nebo seknout kdykoli cokoli. A také se kazí a seká. Ale z nějakého důvodu je řešení většinou překvapivě jednoduché. Stačí okamžik vypnutého stavu a počítač se dá dohromady. Většina z nás technicky nechápe, jak je to možné. Víme jen to, že to tak je. Krátká přestávka to prostě vyřeší.
Pohádka o nekonečném růstu
Princip ozdravného účinku bleskového a důkladného vypnutí a opětovného nastartování platí do jisté míry i v tak složitém světě, jako je ten náš. Desítky let nám nejrůznější teoretikové vyprávěli něco o nekonečném materiálním růstu. Dokonce mu dávali přívlastek udržitelný, ačkoli to v našem konečném a materiálně omezeném světě nedává žádný smysl, že by něco mohlo růst donekonečna. Protože planetu nezvětšíme.
Dobře, tak ji aspoň naplníme věcmi. Stavíme si u baráku bazény, i když víme, že v krajině rychle ubývá voda. Kupujeme si druhé auto, i když víme, že už teď se městem nedá projet a zaparkovat už vůbec ne. Dopřáváme si věci a zážitky, na které jsme si nevydělali. Neumíme vybudovat a udržet pevné a stabilní rodinné zázemí pro sebe a svoje děti. Práci vnímáme jako otravnou povinnost nebo zase jako náboženství. Hýčkáme si svoje závislosti, i když ničí naše duševní zdraví a oslabují imunitní systém. Vymýšlíme další a další lidská práva a zapomínáme na své elementární povinnosti. Z vysokých škol si odnášíme především diplomy, nikoli vědomosti, takže už ani nevíme, kolik je na světě pohlaví. A správu věcí veřejných svěřujeme lidem, kteří nemají pořádek ani ve svém vlastním životě.
Že to všechno vede k velkým problémům? Ty za nás přece vyřeší stát, vždyť si platíme sociální a zdravotní.
Jak dlouho to takhle může pokračovat bez toho, než se něco pokazí?
Jsme globální civilizace a velmi si na tom zakládáme. Nikde žádné hranice, celý svět propojený internetem a leteckou dopravou. A protože máme tu globalizaci, problém, který by nás trochu probudil, musel být globální. Tak přišel COVID a prostě nás vypnul. Nikdo z nás nic podobného nezažil, takže jsme pochopitelně zpanikařili. Sháněli jsme roušky a respirátory, domovy jsme přestavěli v úkryty, fascinovaně jsme sledovali statistiky nakažených a zemřelých a poslouchali jsme složité vědecké výklady o tom, co je to ten koronavirus. A seděli jsme všichni doma, dokonale vypnutí a s neomezeným množstvím času na přemýšlení. Ale myslím, že právě tohle jsme potřebovali. Vypnout. Začít přemýšlet jinak. A pak třeba pomalu a vědomě začít něco měnit ve svém dosavadním životním stylu.
Ptal jsem se nedávno své známé, 93leté dámy, jak se má v té strašné době koronaviru. Prostě normálně žiju. Dobře, nikoho teď k sobě nepouštím a jarní párty jsem musela zrušit, ale taky jsem pochopila, že člověk je zodpovědný za to, co k sobě připoutal. Tak se starám o svoji zahradu a o svůj dům. A v neděli sednu do auta a jedu si nakoupit.
Zkušení přemýšlejí jednoduše
Příběh o nekonečném materiálním růstu končí. Samozřejmost univerzálního konzumu a blahobytu pro všechny se ukázala být pohádkou pro děti. Hezky se poslouchala, tak jsme si ji nechali vyprávět stále znovu a znovu. A trochu jsme u toho zdětinštěli.
Co dál? Měli bychom vystoupit z toho, v čem jsme se vezli, a dál se vydat po svých. Začít přemýšlet vlastní hlavou, žít za své (nikoli na dluh) a starat se o to, za co jsme skutečně zodpovědní. Protože takhle je to normální.
Potřebujeme dospět a vrátit se ke svým povinnostem. COVID brzy skončí a my budeme zkušenější. A možná zjistíme, že jsme to vypnutí potřebovali a že nám ta krátká přestávka prospěla a že jsme se skutečně naučili přemýšlet jinak. Jak? Jednoduše.