Pro neznalé či málo znalé jde o velmi přijatelného fackovacího panáka, když si potřebují vybít zlost a poukázat na údajnou škodnou. Tento článek chce přinést trochu informací z jiné strany.

Za neblahých dob socialistického Československa se stát „staral“ tzv. o všechno a všechny. Koneckonců vedoucí úloha strany byla patrná snad i na veřejných záchodcích, kde bylo obrazně řečeno nezbytné upozadit kapitalistické lejno před tím pokrokovým. Do té doby byly totiž všechny zájmové organizace pod bdělým dohledem různých soudruhů náměstků různých okresních, krajských a kdovíjakých výborů, takže o nějaké svobodné činnosti tu nemohlo být ani řeči. I ten nejposlednější včelařský kroužek musel ve svých stanovách milovat SSSR a KSČ. Představa, že by existovaly nějaké spolky, kde by neseděl nějaký stranou vyslaný Brettschneider, byla pro režim frustrující a nebezpečná. Atomizace obyvatel na chatách byla žádoucí.

Nic není schopno definovat lépe rozdíl mezi oběma systémy, jako právě vznik opravdových neziskových nestátních organizací po listopadu 1989. Nevládní organizace zaujaly místo tam, kde stát buď selhával nebo kde to bylo pro něj výhodnější z ekonomického hlediska. Světová banka dle definice „ považuje za nevládní neziskové organizace kromě nevládních univerzit a výzkumných pracovišť především organizace, jejichž aktivity zmírňují utrpení, podporují zájmy chudých, chrání životní prostředí, poskytují základní sociální služby nebo vedou k rozvoji komunit“ (Wikipedie).

V dubnu 2017 bylo v České republice registrováno celkem 129 947 nestátních neziskových organizací, z toho 515 nadací, 1670 nadačních fondů, 2774 obecně prospěšných společností, 752 zapsaných ústavů, 4171 církevních organizací, 93 651 spolků a 26 414 pobočných spolků.

Už samotná popsaná struktura napoví, k čemu neziskové organizace hlavně slouží. Zejména ve sféře zdravotnictví a sféře sociálních služeb byl, je a nejspíše i dlouho bude stát tím, který prostě není schopen ze svých zdrojů pokrýt celé spektrum potřeb občanů. Hospicové hnutí - ať už kamenné stavby nebo mobilní jednotky - pokrývají tu část lidského života, která je pro většinovou a zatím zdravou část obyvatel nezajímavá. Mnoho organizací je schopno pomoci okamžitě v místě neštěstí a to prakticky kdekoliv ve světě, tedy mnohem rychleji a účelněji, než stát, který je na podobné akce těžkopádný.

Proč tedy ta zloba a nenávist vůči nim? Počátek lze klást do doby vlády Václava Klause, který prosazoval tézi, že každý, kdo chce něco změnit, musí do politiky. Možná i období tzv. Opoziční smlouvy, kdy naší zemi hrozila uzurpace moci dvěma tehdy nejvýraznějšími hegemony politiky, kdy také díky neziskovým organizacím nakonec ke změně Ústavy nedošlo.

Další útok od vrcholného představitele se datuje do roku 2016, kdy president republiky Miloš Zeman sdělil: že“ neziskové organizace pokládám za pijavice na státním rozpočtu“. Přidal se i senátor Ivo Valenta s článkem: „Aktivisti nebo zaprodanci?“ (podobnost s jistým článkem v Rudém právu v roce 1977 jistě nebyla náhodná). Ve stejném duchu hovořili i pan Tejc z ČSSD a soudruh Filip - Falmer z KSČM.

Jde skutečně o toxický prvek společnosti, který odsává neskutečné množství financí?

V roce 2015 pouze 3% z desítek tisíc NGO dostalo státní dotaci a jen necelých 7% z nich i z ostatních veřejných zdrojů. (tehdejší předseda vlády Bohuslav Sobotka). Představa černých děr, kde mizejí stamiliony z kapes daňových poplatníků, je účelovou záležitostí těch, kteří prostě potřebují najít nějakého nepřítele. Onu kampaň samozřejmě přiživila i migrační krize. Ano, byly a jsou organizace, které třeba učí děti běženců (a to ze všech zemí, nejen arabských) českému jazyku. Jsou organizace (kupříkladu Člověk v tísni), které financují zmíněné běžence už v místě jejich domovů. Je možné, že se některým lidem mohou zmíněné činnosti zdát zbytečné. Ve své podstatě jsou však daleko účinnější ke zvládnutí kritické světové situace, než parlamentní exhibice některých - velmi štědře dotovaných - politiků.

Je jisté, že v onom počtu NGO se najdou i takové, které byly založeny účelově. Je to v každém oboru lidské činnosti. Mezi lékaři se najde darebák a úplatkář, mezi advokáty jedinec, kterému nejde o podporu mandanta, ale jen o peníze, mezi politikem, kterému nejde o obecné blaho, ale jen o vlastní profit. Jinak řečeno, posuzovat kterýkoliv sektor jen podle negativní marginálie, je zcestné a chybné.

U neziskových organizací je kontrola poměrně přísná, neboť plní zakázky, veřejně zadávané a státem objednané a to na konkrétní úkoly. Výsledky nevyhodnocuje jen zadavatel, ale podléhají i kontrolám Nejvyššího kontrolního úřadu. Lze dohledat, že platy v neziskových organizacích nejsou nijak závratné, mnohdy jsou práce vykonávány zcela bezplatně dobrovolníky. Přesně číselně vyjádřeno: V roce 2015 činil průměrný plat v NGO 21.000,- Kč a tento sektor vyprodukoval práci v hodnotě 56 miliard korun. Jen na okraj je uvedeno, další práci v hodnotě 5,5 miliard vykonali pracovníci zcela zdarma.

Zmíněná organizace Člověk v tísni, ale i třeba Čeká katolická charita či ADRA jsou těmi nejaktivnějšími protiuprchlickými organizacemi, které si lze představit. Stavby táborů a škol v Sýrii, podpora výstavby zničených domů v Mosulu a mnoho jiných jsou tím nejlepším, co lze v dnešním světě konat, aby se stal zase aspoň malinko normální.

Zdroj: a/ Erik Tabery, Opuštěná společnost. Paseka, 2017,b/ Wikipedie, c/dobový tisk