Českou kotlinou zní v souvislosti s „kuřimským případem“ pozoruhodně silné volání po trestu smrti, a dokonce po krutém mučení. Sice mě to nepřekvapuje, ale přece jen pociťuji jisté rozpaky: copak týraným chlapcům pomůže, bude-li týrán někdo jiný? A jsem si docela jista, že se mi ani trochu nechce číst či poslouchat o lidské zvrhlosti až do ohavných detailů, natožpak se na ně dívat. Samozřejmě je mi nešťastných dětí líto, ale přišel mi dopis, který mě upozornil, že ne každé dítě s krutým osudem má „štěstí“ být týráno takřka v přímém přenosu.

„My jsme ti, pro které doma nebylo místo. Vyhodili nás rodiče anebo jsme je vůbec nepoznali. Vyrostli jsme v děcáku a naším domovem se stala ulice. Jsme klienti Projektu Šance. Zažili jsme ponižování, sexuální zneužívání, strach, zimu i hlad...“ píší „děti ulice“ a dopis je ověnčen dojemnou sbírečkou podpisů.

Jméno Klára Mauerová či Barbora Škrlová zná každý. Kdo zná jméno László Sümegh? Někteří z vás si možná matně vybaví, že už se kdysi kdesi setkali s tím, že nějaký takový člověk se stará o děti ulice. Neznám ho, ale slyšela jsem o něm už před řádkou let, že chodí na Hlavní nádraží, hledá tam dětské prostituty a prostitutky a snaží se je vrátit do normálního života. Je to práce věru nevděčná, ale kdyby se mu povedlo zachránit jen zlomeček opuštěných dětí, byl by to obdivuhodný čin. A zřejmě se mu leccos daří... V Praze 5 otevřel Dům Šance s pracovní terapeutickou dílnou, kde si mohou děti ulice vydělat aspoň pár korun. Jenže Praha 5 dala Domu Šance výpověď, a László s dětmi rozesílají dopisy s prosbou o pomoc. Nemám dům a neznám starostu, kterého bych se pokusila přesvědčit, že Projekt Šance potřebuje nějaké prostory, má-li dětem ulice nabídnout nějakou alternativu - aspoň malou, kousek naděje, kousek příležitosti k něčemu jinému, než jsou prostituce, žebrání a krádeže.

Je zvláštní, jak velký zájem veřejnost jeví o kruté zločiny - tedy předpokládám, že jeví, protože kdyby se zprávy o těchto zločinech a jejich popisy nesetkávaly se zájmem veřejnosti, asi by jim média nevěnovala tolik prostoru. A ještě zvláštnější je, jak malý zájem má většina z nás o pozitivní snahy. Myslím, že pomáhat obětem ohavného zacházení je důležitější než vyžívat se v hnusných podrobnostech a snít o tom, jak co nejkrutěji potrestat pachatele. A nejen z prostého lidského soucitu, který mimochodem v naší společnosti uvadá. Péče o osamělé děti má přece i zcela praktickou profylaktickou stránku, která se týká doslova každého z nás. Měli bychom si uvědomit, že s každým dítětem a mladistvým, které se podaří vrátit z ulice do normálnějšího života, ubývá jeden téměř jistý pachatel trestných činů. Městská část Praha 5 si to zřejmě neuvědomuje. Nechci samozřejmě jejím představitelům křivdit, ale přemýšlím nad tím, proč vlastně Domu Šance vypověděli nájemní smlouvu. Copak asi má tak důležitého přijít na jeho místo? Herna nebo kasino, které tak zhoubně bují v pražských ulicích a jedovatě po nás pomrkávají div ne na každém kroku?

LN, 20.6.2008