Proč má dnes spousta občanů pocit nespokojenosti, nejistoty, ohrožení, znechucení....? Domnívám se, že společnou příčinou je skutečnost, že prakticky nikomu se nesplnily představy o tom, jak má společnost po pádu komunismu fungovat. Příčiny nespokojenosti jsou různé, ale jejich nositele lze zhruba rozdělit do několika skupin (zkusím popsat odleva):

- ti, co litují pádu komunismu. A pozor, nejsou to jen tací, kteří byli „rovnoprávnější“. Jsou to i mnozí zruční manuální pracovníci, kteří měli jistotu práce a na svou dobu slušné mzdy a byli s tím spokojeni. Tato jistota jim dnes chybí. Volí „levici“ v bláhové naději, že jim pomůže.

- ti, co byli levicoví, ale v roce 1968 stáli na „špatné straně“. Pokud ještě žijí, nebudou spokojeni nikdy a zkoušejí to zas a zas změnit, bohužel většinou k horšímu (např. s. Pithart).

- ti, co se nikdy o politiku nezajímali, uměli vždy včas ohnout hřbet a díky tomu se neměli nikdy špatně, ale ani moc dobře. Vesměs se opět nezajímají, jsou snadno manipulovatelní a tudíž coby voliči téměř nepředvídatelní.

- ti, kteří uměli rychle přesedlat z reálného socialismu do počínajícího kapitalismu a privatizovat si firmy, jimž dříve z vůle rodné strany veleli, případně založit nové s velkorysými půjčkami bank, šéfovaných v té době kamarády z VUMLu. V krvi mají totalitu, snaží se ji obnovit a tím si pojistit svůj majetek a vliv (na věčné časy a nikdy jinak). Odtud jejich nekritická podpora čím dál „sovětštější“ politice EU.

- ti, kteří se od mládí věnovali pouze politice, nikdy nevytvářeli hodnoty, jsou totálně odtrženi od běžného života a naprosto postrádají (nevnímají) zpětné vazby. Jsou z tzv. levice i tzv. pravice. Patří k nim bohužel i současný premiér. Mají naučené mantry, jež melou do omrzení. Považují se zřejmě za výjimečné a předurčené. Levicovost, či pravicovost, je jim pouze zástěrkou. Nosným motivem jejich konání je uspokojení přebujelého ega a skvostné hmotné zajištění bez odpovědnosti. Zatímco vlastník firmy či starosta obce bude za dluhy tvrdě pykat, tito chlapci jsou nepostižitelní. Těch pár set miliard dluhů, jež nasekali, jednou prostě někdo zaplatí – ne někdo, my! A přesto je volíme!

- ti, kteří si představovali jakýsi „vlídný“ kapitalismus (a to už jsme napravo), který jim umožní starat se o sebe, mít třeba malou firmu, od státu nic nechtít a čekat od něho pochopení a nedělání naschválů. To byl i můj případ. Bohužel, mé zklamání je obrovské. Téměř ničeho jiného než naschválů nebo neuvěřitelných hloupostí jsem se nedočkal.

- klasičtí konzervativci jakéhokoliv věku, kteří v této zemi téměř vymřeli – nejspíš žalem. Z jejich idejí se totiž neuskutečnilo vůbec nic!

- a co dál? Skutečná pravice, ultrapravice? Ta tu přece prakticky neexistuje.

- nacisté, neonacisté? To je ale zcela jasně ultralevice a ta tu rovněž téměř neexistuje.

Proč jsme tedy zklamaní, když možná většina se nebude chtít umístit do škatulek, jež jsem navrhl?

Zkusme proto obecně přijatelnou odpověď: „Protože jsme si, každý z nás, svou budoucnost představovali jinak.“

Položme si tedy otázku, proč je námi dříve předpokládaná současnost jiná.

Osobně vidím počátek problému v našem vstupu do EU. Těm západnějším prostě chybí zkušenost s tím, co jsme my prožili. Chybí jim dodnes! A navíc nás zjevně považují za něco, co právě slezlo se stromu. Ruku na srdce, i my máme podobný pohled na mnohé jiné. Potud dobře, tak lidé fungují. Nesmíme to ovšem těm „druhým“ dávat sežrat, jako některými médii oslavovaný pan umělec Černý, který je oslavován za to, že se vůči jiným národům i vůči tomu vlastnímu chová jako hovado.

Ti západnější nám naši „méněcennost a zaostalost“ neomaleně dávají najevo. Lze se ohnat a bránit, nebo mlčet (což „naše“ vláda činí), nebo odejít. Jsem pro poslední možnost.

Zejména proto, že nyní jde o život. Naprosto idiotská a pro mne nepochopitelná politika kancléřky a vlády SRN, potažmo EU, je mi signálem, že bychom se měli opět jednou starat sami o sebe.

Přicházejí Vánoce, svátky lásky a míru. Němci už si je nechali vzít. Co my na to?

S velikou pokorou přeji všem lidem dobré vůle mír, klid, zdraví a spokojenost. A soudržnost alespoň v rodině!