Ivča se vyučila prodavačkou, vdala se a pořídila si dva kluky. Mezitím se naučila vést účetnictví, které obstarávala pro několik desítek firem. Ale pořád toužila po něčem jiném – po vlastním krámu.

Žije v obci na západním okraji Prahy. Když se v jednom domě uvolnily prostory, domluvila se s majitelem, že si tam zřídí cukrárnu. Nájem devět tisíc korun měsíčně za 40 čtverečních metrů plus účet za elektřinu. Plácli si.

Začalo martýrium. Dvojí martýrium – stavební a úřední.

Musí tam mít tři umyvadla: na mytí nádobí, na ruce a u WC. Nechala tedy zavést vodu na tři místa a instalovat umyvadla. Taky musela zřídit dva oddělené prostory: pro své pracovní věci a pro prostředky na úklid. Koupila dvě velké lednice a jednu menší na zákusky, pult a regály. Dvě lednice jí půjčily firmy, od kterých bude odebírat zboží.

Mezitím zamířila na státní hygienickou stanici na Praze 5. Chtěla vědět, jaké předpisy musí splňovat. Na hygieně ji však zpražili: „To si musíte zjistit sama!“

Když se vyptala sestry, která s úspěchem provozuje cukrárnu ve vedlejším městečku, a něco si našla na internetu, přišla opět s dalšími papíry na hygienu. Avšak nepříjemná úřednice ji poslala zpátky: „To nestačí! Musíte mít provozní řád. Někde si ho najděte.“

Na internetu nic takového nebylo. Známí majitelé obchůdků a hospodští o žádném provozním řádu nevěděli. Nakonec si ho sestavila sama.

Třetí návštěvě na hygieně, tentokrát u jiné úřednice: „Kde jste ten řád vzala? Vždyť ho nepotřebujete. Ten musí mít provozovny, které vyrábí potraviny, a restaurace.“ A pak se dověděla, že nemusí s hygienickou stanicí vůbec jednat. „Musíte jít na Státní správu potravinářské inspekce.“

Odeslala tedy zprávu o zahájení provozu cukrárny na tento úřad. Byli spokojeni. Ještě se zeptala, jestli tam může mít malý stolek s několika židličkami, aby mohla jednat s dodavateli a občas si tam mohly odpočinout stařenky. Samozřejmě!

Otevřela obchod s velkou cedulí IVČINA CUKRÁRNA. Kromě sladkostí prodávala i chlebíčky a dietní potraviny. Lidé se tam učili nakupovat, získávala stálé zákazníky.

Za několik týdnů přišli do cukrárny na kontrolu pracovníci živnostenského úřadu. „Ten stoleček se židlemi tady nemůžete mít! Určitě je používají zákazníci. A pro ně byste musela zřídit zvláštní záchod. Dáme vám dva tisíce korun pokuty.“ Marně Ivča vysvětlovala, že má souhlas potravinářské inspekce. „To nás nezajímá. Podle předpisu Evropské unie musíte mít záchod pro zákazníky. Dva tisíce korun pokuty platí!“

Později začaly Ivčinu cukrárnu obtěžovat další kontroly. Nikdy žádný přestupek nenašly. Když se vyptávala úředníků, proč přicházejí tak často, vysvětlovali: „Dostáváme na vás udání, která musíme vyšetřit.“ Později jeden utrousil: „To víte, konkurence na vás žárlí.“ A konkurenci žádná kontrola neobtěžovala.

Za několik měsíců se objevili ze živnostenského úřadu znovu: „Neohlásila jste změnu sortimentu ve využívání prostor. Musí vám to podepsat majitel budovy.“ Dřív tam totiž bylo papírnictví.

Sehnala na stavebním odboru Prahy 5 nový tiskopis, rovněž výpis z katastru nemovitostí, aby úřad věděl, komu objekt patří. Ale majitel domu odmítl změnu podepsat: „Předpisy Evropské unie mě nezajímají. Dřív tady potraviny byly.“

S majitelem nehnula. Ani úředníci. Hrozilo, že Ivče – nikoli majiteli objektu – úřad vyměří pokutu asi 50 tisíc korun. Koncem listopadu zatáhla roletu svého vysněného cukrářství.

„Už nechci žádný krám!“ říká rezolutně. „Úředníci nevědí, co mají chtít. Panuje zbytečná byrokracie a šikana. Navíc majitel baráku nebyl vstřícný a od ledna mi chtěl zvýšit nájem. Přitom jsem vlastně nic nevydělávala, všechno jsem dávala do provozu cukrárny a nákupu zboží. Když jsme zavřeli, odhadla jsem, že jsme prodělali nejméně 20 tisíc korun, možná i víc.“

Kolik takových drobných živnostníků kvůli těmto patáliím zbytečně skončí?

Se svolením autora převzato z www.karelpacner.cz