Jazyk je jedním z nejvýznamnějších faktorů naší civilizace. Ta se rozvíjela tak, že spolu lidé mluvili, předávali si znalosti, zkušenosti a názory. Diskutovali spolu, vysvětlovali svá stanoviska a argumenty. Poslouchali se. Tomu se říká diskuse. Tak to fungovalo dříve a teď jsme stále více svědky toho, že se diskuse mění v dvojici monologů. Aktéři na sebe vzájemně vychrlí své přesvědčivé argumenty s pocitem teď jsem mu to vysvětlil (případně vytmavil) a vzájemně si vůbec nenaslouchají.

Přitom by to mělo vypadat tak, že vyslechnu stanovisko a začnu mluvit o něm. Zhodnotím jeho klady, sporné otázky a poukážu na negativa. Pak přednesu svůj pohled na věc a očekávám totéž. Obvykle pak dojdeme k závěru, že věc není tak jednoduchá jak se nám zpočátku jevila a rozejdeme se jako sice zastánci rozdílných stanovisek, nikoliv však jako nepřátelé. Jistě přesvědčit někoho, že to mé stanovisko je správné, není jednoduché a ne nadarmo Max Planck říkal, že „Nové myšlenky se nešíří tak, že je přijme většina lidí, ale tak, že stoupenci starých idejí vymřou“. Ale už to, že o názorech a argumentech toho druhého přemýšlím, rozšiřuji svůj obzor.

Proč je doba tak nepřející diskusi? Tak předně se doba zrychlila a to nás činí netrpělivými a stále nestíhajícími. Přibývá nových poznatků a vše kolem nás se stává velmi složitým a dynamickým. Proniknout k podstatě problému pak není jednoduché. To favorizuje jednoduchá řešení. Cesta k pravdě není přímočará a mnohdy je i relativní. Naše společnost má vůbec snahu relativizovat. Dříve byl zloděj nebo lupič prostě vyvrhel, ale dnes se objevují argumenty, že měl možná nešťastné a obtížné dětství, že se na něm podepsala rodina, společnost, zejména pokud je příslušníkem některé z menšin. Dnešní doba vůbec miluje „ale“. Přitom filozofický princip Occamova břitva nám říká, že pro vysvětlování určitého jevu nemá být používáno více argumentů, resp. jednotlivostí, než je nezbytně nutné. Dnešní doba si v zesložiťování nebo chcete-li zamlžování, přímo libuje.

Politici a média nás indoktrinují politickou korektností, přejmenovávající a zjednodušující problémy. Události jsou složité a zpravidla s nimi nemáme osobní zkušenost, ale jsme odkázáni jen na zprostředkující informace. Vyznejte se pak v tom. Potom často přejímáme cizí názory, protože zpravodajství nebývá většinou jen informující, ale i komentující. A když se pak sejdou dva lidé, poslouchající různé mediální kanály… Snad nejtypičtějším příkladem toho, jak diskuse nemá vypadat je pořad Michaely Jílkové na ČT1 „Máte slovo“. To je bahno, ale i diskuse zdánlivě rozumných a inteligentních lidí postrádá často nezbytné naslouchání tomu druhému. Typickými antagonistickými skupinami „až za hrob“ jsou pravdoláskaři a pravicoví liberálové. Politická korektnost je jen zdánlivou slušností a společnost se ve skutečnosti stále více bulvarizuje. Za této situace skutečné elity raději mlčí a média dávají prostor těm problematičtějším. A prostý lid, ten už přímo diskutuje slovníkem čtvrté cenové skupiny.

Jaké ponaučení si z toho vzít? Můj názor nemusí být nutně tím nejlepším. A je vůbec můj? Stanovisko toho druhého rozhodně stojí za vyslechnutí a zamyšlení. Často ukazuje pohled, který mě ani nenapadl. Ten druhý není můj nepřítel a má jen jiný názor. Konec konců o čem bychom si povídali, kdyby jen papouškoval ten můj.