Debata o asistované reprodukci pro single ženy se obvykle vede jako spor o práva. Má mít žena, která nemá partnera, možnost podstoupit asistovanou reprodukci? Má stát takový postup podporovat? A je vůbec legitimní rozlišovat mezi ženou žijící v páru a ženou, která se rozhodla mít dítě sama? To jsou legitimní otázky, přesto míjejí možná podstatnější problém. Nejde totiž jen o to, zda některé ženy nemohou najít partnera. Jde také o to, proč stále více žen nenachází muže, kterého považují za dostatečně vhodného partnera a otce svého dítěte. Právě zde může ležet jedna z příčin současného demografického propadu.

Dítě ano, muž nikoli

Na první pohled je situace paradoxní. Přání mít děti z evropských společností nezmizelo a představa dvou dětí zůstává velmi rozšířená, skutečná porodnost je však mnohem nižší. Jedním z podstatných omezení není ani biologická neplodnost, ani úplné odmítání rodičovství. Je jím absence vhodného partnera. Slovo „vhodného“ je přitom klíčové. Muži z evropských zemí hromadně nezmizeli a neprodělali ani nějakou náhlou genetickou degeneraci. Změnilo se především to, co žena od partnerství očekává a co musí muž nabídnout, aby bylo partnerství výhodnější než život bez něj.

Ještě před několika generacemi bylo manželství také ekonomickou institucí. Pro většinu žen bylo velmi obtížné dlouhodobě fungovat mimo něj. To samozřejmě vytvářelo nejrůznější nespravedlnosti, ale mělo to jeden demograficky podstatný důsledek: průměrný muž byl použitelným partnerem. Nemusel být mimořádně inteligentní, bohatý, atraktivní ani emocionálně vyspělý. Stačilo, že byl přibližně normální, pracoval, nebyl alkoholik a byl schopen založit domácnost. Dnes už žena podobného muže ekonomicky nepotřebuje. To je z hlediska individuální svobody pokrok, z hlediska partnerského trhu to však zásadně mění pravidla.

Musí být lepší než samota

Ekonomicky soběstačná žena již nestojí před volbou mezi konkrétním mužem a existenční nejistotou. Stojí před volbou mezi životem s tímto mužem a vlastním životem, který může být docela pohodlný. Partner proto musí překonat mnohem vyšší laťku. Nestačí, že přináší příjem. Měl by být inteligentní, sympatický, sexuálně přitažlivý, spolehlivý, emocionálně stabilní, věrný, komunikativní, dostatečně ambiciózní, ale ne posedlý kariérou, ochotný věnovat se dětem, respektovat kariéru ženy, podílet se na domácnosti a mít přibližně stejné kulturní a životní hodnoty.

Na každém z těchto požadavků jednotlivě není nic absurdního. Problém spočívá v jejich průniku. Jestliže musí partner současně splnit deset poměrně rozumných podmínek, výsledkem nemusí být průměrný muž, ale člověk, který je v populaci poměrně vzácný. Nemusí tedy vůbec platit, že ženy vědomě hledají „dokonalého muže“. Stačí, že postupně přidávají jednotlivé podmínky, z nichž žádná sama o sobě není přehnaná. Výsledný efekt je přesto stejný: práh přijatelnosti se posouvá nahoru.

Partnerství má alternativní náklady

Na tomto mechanismu není nic tajemného ani specificky ženského. Člověk přijme určitou nabídku tehdy, pokud je výhodnější než alternativa. Pokud je alternativa špatná, přijímáme i nabídky nepříliš dobré. Pokud se alternativa zlepší, staneme se vybíravějšími. Přesně to se stalo ženám. Žena, která by před sto lety bez manžela čelila sociálnímu propadu, dnes může mít vlastní byt, zaměstnání, přátele, cestování, sexuální život i společenské postavení. Muž tedy již není podmínkou normální existence. A protože není nutností, musí být přínosem.

To je z hlediska jednotlivé ženy zcela racionální. Demograficky to však vytváří problém, který společnost zatím příliš nechce pojmenovat. Většina mužů je totiž z definice průměrná. Jestliže stále větší část žen považuje průměrného muže za partnera, který její život nezlepší dostatečně, nemůže existovat rovnováha, v níž budou zároveň skoro všichni žít v páru. Společnost může být bohatší, svobodnější a příjemnější pro jednotlivce, ale současně může vytvářet stále horší podmínky pro vznik stabilních párů.

Hypergamie změnila podobu

Tradičně se mluvilo o ženské hypergamii: ženy měly sklon vybírat si muže s vyšším společenským postavením, příjmem nebo vzděláním. Tento model se dnes částečně rozpadá. Ženy jsou často vzdělanější než muži a stále častěji žijí s mužem, který má nižší formální vzdělání. Bylo by však chybou z toho vyvodit, že hypergamie zmizela. Možná se pouze přesunula. Muž už nemusí mít vyšší diplom, musí však být dostatečně schopný, zajímavý, atraktivní, sociálně kompetentní a psychologicky vyhovující.

Místo jednoduchého žebříčku příjmů a společenského postavení tak vznikl mnohorozměrný výběr. A právě mnohorozměrný výběr může být ještě přísnější než ten starý. Pokud se posuzuje současně vzhled, inteligence, příjem, charakter, sociální schopnosti, životní styl, postoje k dětem a kompatibilita, může být výsledná množina přijatelných mužů velmi malá, přestože žádný jednotlivý požadavek nepůsobí přehnaně.

Dárce spermatu řeší jiný problém než neplodnost

Původním smyslem asistované reprodukce bylo překonat biologickou překážku: muž a žena chtějí dítě, ale přirozenou cestou ho mít nemohou. U single ženy se však může jednat o něco zásadně jiného. Žena dítě mít může, může být zcela zdravá a plodná. Problém spočívá v tom, že nemá muže, se kterým by ho chtěla mít. Technologie tedy nepřekonává biologickou neplodnost, ale nedostatek přijatelného partnera. To je z hlediska veřejné politiky podstatný rozdíl.

Vzniká zde navíc jeden paradox. Skutečný partner musí ženu také chtít. Vznik páru je výsledkem dvojstranného výběru. Žena může preferovat mimořádně atraktivního, inteligentního a úspěšného muže, ale tentýž muž musí zároveň preferovat ji. U anonymního dárce tento problém mizí. Žena si může vybrat biologického otce podle vlastností, přestože muž s takovými vlastnostmi by pro ni jako životní partner vůbec nemusel být dostupný. Zjednodušeně řečeno: raději sperma mimořádného muže než dítě s mužem průměrným.

Od partnerství k reprodukční optimalizaci

Když vybíráme partnera, hledáme člověka, se kterým chceme žít. Přijímáme jeho dobré i špatné vlastnosti, protože partnerství je vždy kompromis dvou konkrétních lidí. Když vybíráme anonymního biologického otce, lze začít uvažovat jinak. Jak je vysoký? Jaké má vzdělání? Jak vypadá? Jaké má zdravotní dispozice? Jaké vlastnosti by mohl předat dítěti? Reprodukce se tím nepozorovaně mění. Přestává být pouze důsledkem vztahu mezi dvěma lidmi a stává se částečně projektem optimalizace vlastností budoucího dítěte.

To už má určitou podobnost s myšlenkou pozitivní eugeniky, byť samozřejmě nikoli s nacistickým donucováním, rasovou politikou nebo sterilizacemi. Rozdíl je zásadní: tehdy rozhodoval stát, dnes rozhoduje jednotlivec. Princip selekce však může být strukturálně podobný. Nestačí dítě prostě mít; cílem se může stát také zajištění co nejlepších biologických předpokladů. Moderní technologie tak umožňují něco, co bylo dříve možné jen ve velmi omezeném rozsahu: oddělit volbu životního partnera od volby genetického otce.

Lebensborn bez Himmlera?

Srovnání s nacistickým Lebensbornem je svůdné, ale musí se s ním zacházet opatrně. Populární představa Lebensbornu jako jakýchsi státních nevěstinců, kde byly ženy oplodňovány příslušníky SS, je historicky nepřesná. Lebensborn především podporoval ženy, jejichž děti odpovídaly představám nacistického režimu o žádoucím potomstvu. Režim chtěl více dětí lidí, které považoval za biologicky hodnotné. To samozřejmě patřilo do mnohem širší a zločinné nacistické rasové politiky.

Přesto je zde intelektuálně zajímavá podobnost. Nacisté chtěli politicky podporovat reprodukci „kvalitnějších“ rodičů. Moderní reprodukční technologie umožňují, aby podobný výběr prováděli rodiče sami. Není to nacismus. Chybí donucení, rasová doktrína, stát i představa nadřazeného národa. Je to však jistá forma privatizované pozitivní eugeniky. A moderní společnost je k ní paradoxně velmi tolerantní, pokud je formulována jazykem individuální volby a péče o budoucnost dítěte.

Demografický paradox emancipace

Nebylo by rozumné z toho dělat jednoduchý příběh o „špatných ženách“. Ženy se chovají racionálně v prostředí, které jsme vytvořili. Jestliže žena může sama velmi dobře žít, není důvod, aby si vzala muže, který její život zhorší. Totéž by ostatně platilo pro muže ve stejné situaci. Jenže individuálně racionální rozhodnutí mohou mít kolektivně velmi odlišný výsledek. Společnost odstranila ekonomickou nutnost partnerství, což bylo správné. Současně však vytvořila svět, v němž jsou očekávání od partnera velmi vysoká a náklady rozchodu relativně nízké.

Nyní k tomu přidává další technologickou možnost: pokud vhodného partnera nenajdete, lze některé jeho biologické funkce nahradit reprodukční medicínou. Z pohledu jednotlivce jde o rozšíření svobody. Z pohledu demografie ale může jít o další krok při oddělování reprodukce od stabilního páru. Společnost tak postupně odstraňuje nejen ekonomickou, ale i biologickou nutnost kompromisu při výběru partnera.

Děti „ber kde ber“?

Zásada, že stát má podporovat každé narozené dítě, zní na první pohled logicky. Jenže stát by se měl nejprve ptát, proč se děti nerodí. Jestliže je problémem nedostatek mateřské touhy, může být podpora single mateřství logickou odpovědí. Jestliže však ženy děti chtějí, ale stále častěji nenacházejí muže, kterého považují za dost dobrého, potom je situace jiná. Stát by v takovém případě neřešil příčinu problému, ale nabízel technologickou cestu, jak se jí vyhnout.

A tím by mohl příčinu dokonce posilovat. Žena už nemusí volit mezi dítětem s nedokonalým mužem a bezdětností. Může zvolit dítě bez muže. Individuálně to může být rozumné rozhodnutí. Není však samozřejmé, že je rozumné udělat z něho státem podporovanou rovnocennou alternativu rodiny. Pokud je jedním ze zdrojů nízké porodnosti stále obtížnější vznik stabilních párů, pak politika, která partnera činí pro reprodukci ještě méně potřebným, může být v přímém rozporu s dlouhodobým demografickým zájmem společnosti.

Průměrnost jako demografický problém

Moderní společnost má s průměrností obecně problém. Dítě má být výjimečné, kariéra má být výjimečná, partner má být výjimečný a život má být výjimečný. Jenže společnost složená pouze z výjimečných lidí matematicky neexistuje. Polovina lidí bude vždy pod mediánem a většina bude někde kolem průměru. Rodina tradičně fungovala mimo jiné proto, že lidé byli ochotni založit ji s jinými obyčejnými lidmi.

Pokud se kulturním standardem stane hledání partnera, který je zároveň dostatečně atraktivní, inteligentní, úspěšný, psychologicky vyspělý, kompatibilní a rodinně orientovaný, může vzniknout společnost plná lidí, kteří by děti chtěli, ale nenacházejí člověka splňujícího jejich minimální požadavky. Demografickou krizi pak nevyřešíme vyšším porodným ani dalšími reprodukčními technologiemi. Její hlubší příčina může být kulturní: přestali jsme považovat obyčejného člověka za dostatečně dobrého člověka, se kterým stojí za to založit rodinu.

Pokud je tato hypotéza alespoň zčásti správná, pak je asistovaná reprodukce pro single ženy mnohem závažnější společenské téma, než se dnes zdá. Nejde jen o právo jednotlivé ženy mít dítě. Jde o otázku, zda má stát napravovat neexistenci partnera – anebo zda tím postupně institucionalizuje společnost, ve které už partner k založení rodiny vůbec není potřeba.