Měli jsme před sedmdesáti lety bojovat, nebo ne? Dnes to vypadá jako morální, abstraktní otázka. Ať už bychom byli mnichovský diktát přijali, nebo bojovali, dopadli bychom nakonec stejně – byli bychom okupováni nacistickým Německem. Jenže to není abstrakce ani cvičení ve stylu „co by se stalo, kdyby“, ale realita, kterou ilustruje stále nejednoznačný vztah k odkazu Edvarda Beneše.

Žijeme tím stále – při přijímání zákona „svatořečícího“ prezidenta Beneše i při odhalování jeho sochy na Hradčanech. Je to snad abstraktní historie? Ne, tahle země, její elity se už sedmdesát let věnují odčiňování Mnichova – ať už to dělala exilová vláda v Londýně, komunistická věrchuška v Praze či vláda demokratického českého státu.

Už proto nemají valný smysl otázky typu „Máme odpustit Německu vinu za Mnichov?“. Německá vina za Mnichov je dnes tématem pro specialisty. Důležitější pro českou společnost jsou otázky mířící do vlastních řad. Máme analyzovat vlastní sedmdesát let staré selhání a jeho důsledky? Máme odpustit českým „odčiňovačům“ Mnichova kroky, které český stát dlouhodobě poškodily?

Praktické dilema se rýsuje takhle. Kdybychom byli na podzim 1938 bojovali, byli bychom utrpěli porážku a velké ztráty na životech, ale od začátku bychom patřili do koalice budoucích vítězů druhé světové války. Když jsme nebojovali, ušetřili jsme si počáteční oběti, zato jsme se museli mezi vítěze vecpávat odčiňováním Mnichova. A odčiňování Mnichova připomíná proces sjednocování Evropy, onen proslulý příměr s jízdou na kole: člověk musí stále aktivně šlapat, jinak spadne.

Nevěříte? Tak si zkuste odpovědět na prostou otázku: Proč musel tento stát před čtyřmi lety, v době svého vstupu do Evropské unie, přijímat zvláštní zákon č. 292/2004? „Edvard Beneš se zasloužil o stát,“ tak zní ve své úplnosti bizarní právní norma zvaná „lex Beneš“. Odčiňování Mnichova není jen tématem oduznání mnichovské dohody ze strany jejích signatářů, jak to ve včerejších LN popsali historici Kuklík a Němeček. Jistě, ono oduznání stálo hodně úsilí i krve, hlavně při atentátu na Reinharda Heydricha, a bylo nezbytné k tomu, abychom se zařadili mezi vítěze války. Ale odčiňování je širší záležitost a má aspekty spíše psychologické než mezinárodněprávní. Dobře to zachytil Pavel Tigrid v Kapesním průvodci inteligentní ženy po vlastním osudu. „Mnichov je můrou, která tlačí Benešovo srdce a otravuje jeho duši... Benešovo politické myšlení trpí komplexem Mnichova a s tím musíme do budoucna počítat,“ zapsal si ministr československé exilové vlády Feierabend. „Soustavné, horečné, vášnivé úsilí ‚odčinit Mnichov‘ (pojem, který v dané souvislosti nevylučoval docela obyčejnou pomstu) mělo zcela neúměrný vliv na náš osud,“ dodal Tigrid, rovněž se zkušeností londýnského exilu. „Beneš chtěl stůj co stůj dokázat těm, kdo ho v Mnichově tak hanebně opustili, tedy Anglii, Francii a také Beckovu Polsku, že tahle hrozná zkušenost se už opakovat nebude; záruka československé nezávislé státnosti už nikdy nebude spočívat výlučně na Západu; bude především, ne-li výlučně, zajištěna z Východu.“ Právě tohle si připomeňme při výročí Mnichova. Příklon k Sovětskému svazu, paušální vyhnání československých Němců, zákonný zákaz Agrární strany (jejíž role v politické praxi první republiky bývá přirovnávána k roli ODS po listopadu 1989), odmítnutí amerického Marshallova plánu, prostě vše, co dláždilo cestu do područí komunistické totality a Moskvy, bylo součástí „odčinění Mnichova“. Nelze samozřejmě říci, že kdybychom na podzim 1938 bojovali, to vše bychom si poté ušetřili. Nelze říci, že bychom se na Sovětský svaz – a on na nás – dívali jinak (i Poláci skončili v hájemství Moskvy). Nelze říci, že odsun sudetských Němců byl samoúčelný. Ale celkově to vše připomíná spíše chování nesvéprávné země hledající silnou záštitu než chování suveréna.

Co z toho plyne pro dnešek? Je dobré si uvědomit, že do jisté míry Mnichov odčiňujeme stále. Proč bychom jinak místo věcné analýzy Beneše přijali zákon jej uctívající? Přitom rozhlédneme-li se po českém veřejném spektru, kdo se může s Benešovým odkazem Mnichova ztotožnit bez výhrad? Lidé jako Václav Havel uznávají Benešovu zásluhu na obnově republiky, ale mravně se neztotožní s odsunem. Lidé jako Jan Zahradil tleskají odsunu, ale nesrovnají se Benešovým odklonem od Ameriky. Lidé jako Jiří Paroubek se k Benešovi hlásí jako k socialistovi, ale přesto se pokoušejí napravit jeho afekty oceněním sudetoněmeckých antifašistů.

Kdo se dnes ztotožní s Benešovým odklonem od české pravice, od Ameriky, s odsunem sudetských Němců i s jeho dohodou se Stalinem? Hádejte třikrát. No přece KSČM. Ano, jedině komunistům plně vyhovuje Benešův odkaz a „lex Beneš“. I v tom spočívá dnešní odkaz Mnichova.

LN, 1.10.2008

Autor je komentátor LN