Tuhle jsem potkal školku. Holčičky a chlapečkové propojeni nějakou šňůrkou, označeni bezpečnostními znaky, přecházeli přes historické Staroměstské náměstí. V tu chvíli mi přišla na mysl taková úvaha. Tyto děti budou dospívat v době, kdy lékařská věda bude na daleko vyšší úrovni než dnes, takže je reálné, že většina z nich se dožije roku 2114. Jak asi bude vypadat svět za sto let? Jak asi bude vypadat tato země za sto let? Jediné je jisté. My zde již nebudeme, jakkoli naše kontakty s těmi, kteří zde jsou a za sto let budou, jsou přímé. Je to zvláštní pocit, že?

Ovšem tohle pociťovala zřejmě každá odcházející generace. Nedávno mě překvapil můj dvanáctiletý vnuk. Pronesl docela zvláštní větu neodpovídající moc jeho věku: "Dědo, a kam kráčí naše země?"

Trochu mě to zaskočilo. Nejprve se mi na jazyk drala odpověď v tom smyslu, jako že od voleb k volbám. Tuto reálně pravdivou odpověď jsem vzápětí zavrhnul, protože by jí vnuk nemusel rozumět, což by byla menší tragédie, než kdyby ji opravdu pochopil.

Že se v této zemi posunujeme v podstatě ve čtyřletých volebních cyklech, je obecně známo. Jedni něco hlásají, vyhrají volby a posléze to více či méně realizují. Druzí opět něco hlásají, svrhnou předchozí a posléze to více či méně realizují. Kdyby tuto frašku realizovalo nějaké soukromé divadlo, zela po pár dnech sedadla tohoto divadla prázdnotou. Vidíte, a v našem státě je neustále plno.

Tak jsem to zkusil vysvětlit mému vnukovi systémem " bývali Čechové statní jonáci". Líbilo se, ale on naléhal dál. V jaké prý asi bude žít zemi, až bude on mít vnuky a bude ve stejné pozici jako já.

A tohle se setsakra složitě vysvětluje. Vykládejte dvanáctiletému klukovi, že když jsme se jakžtakž naučili zacházet s demokracií, přišla období, v nichž se začaly křivit charaktery. Za okupace, po válce, po únoru čtyřicet osm, po srpnu šedesát osm a koncem konců i po listopadu osmdesát devět.

Smutné je, že nyní, kdy již můžeme, nenašel se člověk, který by formuloval jakýsi program tohoto národa, program této země jako vizi nejbližšího půl století. Už slyším ty hlasy, že to nejde, že nevíme jestli, že se nedá předpokládat….a samé další že.

Pochopitelně, že by se pravděpodobně našli lidé, kteří by byli schopni velice zodpovědně nastínit základní rysy našeho budoucího hospodářského rozvoje dejme tomu na příštích padesát let. Ovšem pravděpodobně by se potázali se zlou. Energetická vize bez uhlí a bez jádra by asi v této společnosti bohužel neobstála. Totéž platí pro břidlicový plyn. Vize o tom, že bychom se měli promyšlenou výstavbou nádrží zabezpečit pro možná sucha, by vyvolala zděšené reakce těch, kteří tvrdí, že nás (rozuměj svět) žádné výrazné klimatické změny neočekávají.

Návrhy v tom smyslu, že bychom měli ihned zastavit zábor zemědělské půdy, protože za pár desítek let lidstvo bude pociťovat nedostatek potravy a ona půda by se nám setsakra hodila, by napadli spekulanti, kteří již desetiletí kupčí s půdou, jakkoli se tito tváří jako úctyhodní mužové. Nápady jako nedovolit výrobcům léků abychom pod jejich tlakem a díky vstřícnosti zdravotnických manažérů nalévali do zdravotnictví další a další miliardy, rovněž přesahuje obzor uvažování politiků všech stran a hnutí. A říci nahlas pravdu o tom, že budou-li se vlády ekonomicky chovat tak, jako dosud (včetně té současné), tak nikdy, ani v daleké budoucnosti, nemůžeme splatit státní dluh.

Neboť nezmění-li se cosi, budeme již navždy odsouzeni udržovat veřejné finance prostřednictvím rozpočtových schodků. Takže shodit ze stolu by se dalo všechno, snad proto nikdo s nějakými dlouhodobými vizemi nepřichází a tato země se potácí od voleb do voleb.

Je nějaká cesta ven? Samozřejmě, že zaručené recepty neexistují. Ale přece se mi zdá, jakoby se zamihotalo světélko na konci tunelu. V sobotních Lidových novinách vychází jako příloha Česká pozice. Zajímavé čtení. 12. dubna zde publikoval sociolog Jiří Kabele obsáhlý a vynikající rozbor naší současnosti pod názvem "Naše schopnost proplouvat dějinami". Najděte a přečtěte.

A to světélko? Autor v závěru textu píše:

"Vládci vytvářejí představu pohybu, ale nemají moc k nějakému pohybu společnost rozhýbat. Což dělal třeba reálný socialismus, který disimiloval pokrok ve velkém, ale dělají to i západní společnosti. Řeší tak přehnaně očekávání týkající se vlád a orgánů, které pak dělají, že mění svět. Společnost se samozřejmě vyvíjí, ale daleko více v režii lidí a organizací, které se otevírají světu a lokálně mění způsoby života. Z mého pohledu zůstává pořád nejméně špatnou výbavou pro tento radikálně otevřený svět situační etika, kterou nabízí křesťanství. Dovoluje žít smysluplný život a dovoluje mně participovat na proměně společnosti. Takže by se mi líbilo, kdybychom se v tomto smyslu vraceli do tradičního světa."

Teď ještě přijít na to, jak se tam vrátit. Hromadně to asi nepůjde.

Trochu paradoxní je to, že majitel Lidových novin články svých zaměstnanců zřejmě asi nečte. Což je v případě uvedené stati nesmírná škoda.