Není u nás mnoho podniků, i když přibývají, které by se mohly v produktivitě a kvalitě rovnat s americkou nebo evropskou špičkou. I s notnou dávkou skromnosti to však o sobě může prohlásit dukovanská jaderná elektrárna. To je zřejmě důvod, proč se o ní v podstatě nehovoří a nepíše. Není na ní totiž nic zajímavého, funguje bez problémů. Média potřebují senzace nebo alespoň zajímavosti. Není však obdivuhodné, že česká elektrárna, která letos oslavila 20 let provozu, patří ke světové špičce?

Naši ekologičtí aktivisté při svém boji s jádrem stále dokola poukazují na temelínské nedostatky, přičemž jim jejich technická "erudovanost" nedovolí pochopit, že poruchy, na které upozorňují, jsou u všech tak složitých technických zařízení v prvních letech provozu zcela běžné. Marné je vysvětlování, že nemají vliv na jadernou bezpečnost. Porucha na Temelíně, která by se například v chemickém provozu přešla bez většího ohlasu, přivádí ekologisty k šílenství a panice. Všichni, kdo byli u spouštění Dukovan, vědí, že začátky také nebyly jednoduché, také se musel z důvodů poruch odstavovat reaktor, také se za pochodu odstraňovaly nedostatky. Zeptejte se však v automobilce, jak dlouho trvá, než výrobní linka pracuje bez problémů, nebo jak trnitá je cesta k tomu, než se spolehlivě rozběhne provoz ropné rafinerie.

Ale zpátky k Dukovanům. Světová organizace provozovatelů jaderných elektráren (WANO) pravidelně sleduje a vyhodnocuje, podle mnoha přesně definovaných indikátorů, provoz jaderných bloků. Podle výsledků těchto sledování patří dukovanská elektrárna mezi třináct procent nejlépe provozovaných jaderných elektráren. V oblasti radiační ochrany byly Dukovany v roce 2001 vyhodnoceny dokonce jako nejlepší na světě. Ke špičce patří v dosahované provozní spolehlivosti a mnoha dalších ukazatelích. V roce 1999 získala elektrárna, mezi prvními v České republice, prestižní ocenění Bezpečný podnik a je držitelem mezinárodního certifikátu Ekologický podnik. Stav zařízení je i po dvaceti letech provozu výborný a dovoluje plánovat prodloužení životnosti. Namísto třiceti let, které předpokládal projekt, se mohou Dukovany těšit na minimálně čtyřicet (odborníci však mluví i o šedesáti) let provozu. Při tom všem navíc patří elektrárna k nejlevnějším výrobním zdrojům společnosti ČEZ. To je tolik senzačních informací, že by měly jistě místo v prvních třech minutách hlavní zpravodajské relace televize Nova nebo na úvodní stránce deníku Blesk. O to víc potom asi zaměstnance elektrárny zamrzí, když se média vrhnou na zprávu o požáru transformátoru, který nemá pranic společného s jadernou částí. Kdyby podobný transformátor vyhořel v klasické elektrárně, nestálo by to za zprávu ani místnímu plátku.

Pokud není dukovanská elektrárna zajímavá pro média, nemůžeme se divit, že není zajímavá ani pro ekologické aktivisty. Proti čemu by bojovali? Nebo snad mají na jejím příkladu ukazovat, že jaderná elektrárna může patřit k nejbezpečnějším, nejekologičtějším a nejefektivnějším zdrojům výroby energie?

Možná se ale mýlím a celý článek, kde jsem se snažil přijít na kloub faktu, proč se málo mluví o dukovanské elektrárně, je zbytečný. Možná je důvod mnohem prozaičtější a nemá nic společného s excelentními výsledky tohoto podniku. Už jsem totiž slyšel spekulace o tom, že se zelení dukovanské elektrárny bojí. Vědí totiž, že v jejím případě mají máslo na hlavě. Jsou si vědomi existence amatérské videonahrávky, která členy jedné známé ekologické organizace přistihla nedaleko Dukovan, jak vyhazují z auta na pole plechovky se zbytky barev. Bylo to na začátku devadesátých let, kdy se vraceli z protestní akce před elektrárnou, při které malovali na parkoviště protijaderná hesla. Představa toho, že by se tato nahrávka rozšířila, je pro ně možná ještě děsivější než vize, že tady bude dukovanská elektrárna bezpečně, spolehlivě, ekologicky a levně vyrábět ještě po roce 2040.

Autor je členem výboru České nukleární společnosti
www.csvts.cz/cns