Už jen několik týdnů a budou se konat volby do Evropského parlamentu – zvláštního a dosud obtížně uchopitelného tělesa, které představuje jedinou demokraticky sestavovanou instituci Evropské unie.

Zábavný paradox přitom skýtá fakt, že právě europarlament představuje častý cíl euroskeptických výlevů hořekujících nad „demokratických deficitem“ integračního procesu a domáhajících se návratu k „osvědčenému“ modelu Evropy suverénních národních států.

Kritika přímo voleného shromáždění formálně zahrnuje poukazy na nejasně doložené tendence poslanců upřednostňovat stanoviska bruselských notáblů namísto intenzivní služby občanům.

I kdyby zůstalo pouze při ní, dala by se vznést pochybnost, zda je správné vždy a bez rozmyslu podsouvat evropským byrokratům úmysly namířené proti vlastnímu lidu, tedy těm, v jejichž prospěch mají působit.

Chronická podezíravost ve vztahu k unijní administrativě výmluvně doplněná o stylizaci kosmopolitního Bruselu coby hlavního města stalinismu 21. století buduje antievropanům pověst všemi pronásledovaného odbojového hnutí či přinejmenším jasnozřivého disentu. Je-li takovýto obraz jejich záměrem, doporučuji trojlístku Mach-Železný-Bobošíková dočasně ukončit řádnou politickou činnost a vydat se směrem hodnověrného undergroundu.

Reálné důvody opovržení, které se zastupitelskému orgánu dostává od klausovských obránců domnělých národních zájmů, však vězí v jiné sféře, a tou je záměr unii maximálně vzdálit veřejné kontrole, jako jejíž nástroj Evropský parlament funguje. Následné rozdělení na nás (obelstěné příslušníky členských států) a je (nedůvěryhodné eurokratické elity) by nabídlo pohodlný argument pro spuštění dalšího kola balkanizace Evropy.

Kdo z euroskeptiků myslí své vize upřímně, zachová se tudíž nejlépe, pokud 5. a 6. června návštěvu volebních místností vynechá. Nízká účast v evropských volbách tak oslabí mandát budoucích zákonodárců a zproblematizuje demokratickou legitimitu EU, čímž se pád sjednocené Evropy stane otázkou času.

Uvedená rovnice platí i obráceně. Kdo evropskou myšlenku považuje za více než naivní sen, sám si ordinuje povinnost k volbám do Evropského parlamentu přijít a zvolit politickou stranu, pro níž společná Evropy od Dublinu po Ankaru neznamená jen billboardovou frázi, ale samozřejmý domov.

Autor je člen strany Liberálové.cz a zástupce ředitele Institutu K.H.Borovského