Zpřístupněním evidenčních podkladů spolupracovníků vojenské kontrarozvědky z let 1954 až 1989 se pracovníci Ústavu pro studium totalitních režimů postarali o další hřebíček do rakve, kterou sociální demokraté spolu s komunisty chystají tomuto ústavu, pokud vyhrají příští parlamentní volby.

I když se nestalo nic víc, než že na světlo byla vynesena jména dalších našich občanů, kteří z nějakých důvodů upoutali pozornost lovců duší z komunistické bezpečnosti. Že se jen rozšířily řady těch, z nichž jedni ochotně vyšli vstříc talent scoutům StB, druzí se jim možná naivně a možná vypočítavě upsali jako Mefistům, třetí se ustrašeně podřídili jejich přáním, čtvrtí byli po čase odepsaní jako neužiteční či z jiných důvodů nepoužitelní, pátí byli zatím jen vytypovaní, a nikdy na ně ani nedošlo a tak dál. Prostě nestalo se nic než to, nad čím by si odpůrci zveřejňování jmen ulovených a lovených dušiček vlastně měli oddechnout, vidíte, kdekdo měl nějaké máslo na hlavě a jen ten, kdo jsi bez viny, hoď kamenem.

Přesto část levice spustila pokřik a jako již mnohokrát předtím při lustracích, při zveřejnění osob vedených v registračních protokolech StB nebo při odtajnění dalších materiálů z archivních fondů ministerstva vnitra opět zpochybňuje vypovídací hodnotu dochovaných dokumentů. Spatřuje v jejich zpřístupnění snahu umožnit manipulativní skandalizování, či dokonce vydírání občanů, kteří projevovali vstřícnost komunistickému režimu podíleje se na fungování jeho totalitních mechanismů, lhostejno do jaké míry bylo jejich rozhodnutí dobrovolné či učiněno ze strachu nebo se pouze režimu jevili jako možná použitelní.

K poplašenému pokřiku se kupodivu přidali také někteří představitelé pravice obávající se, že kvůli zveřejnění záznamů StB se údajně může dostat do potíží mnoho nevinných lidí. Jako kdyby si neuvědomovali, že zpochybňováním správnosti zpřístupňování dokladů, vypovídajících ať již přímo, či nepřímo o lidských a občanských postojích během minulých čtyř desítek let trvající vlády komunistů, vlastně paradoxně vyjadřují nevíru ve stabilitu demokratického prostředí současné české společnosti, chtějíce ji raději od minulosti co nejmilosrdněji odstřihnout. Zavíráním očí před tragickým rozdělením předcházejících generací a části generace stále ještě našich současníků tváří v tvář agresivnímu nástupu myšlenkových schémat komunistů ale toto rozdělení nepřestane existovat.

Levicový publicista Petr Uhl zase dramaticky varuje, jaké by mohly být následky, až by začala být zveřejňována také jména těch, kteří „moc mluvili“ na výslechu u StB. Že prý zná spisy „desítek vězňů svědomí ze 70. a 80. let“ a jen málokdo v tomto ohledu „neselhal“. Co tím vlastně chtěl říci? Mezi téměř čtvrt milionem odpůrců komunistické totality, kteří byli vězněni v mnohem tvrdších a nelidštějších podmínkách v letech čtyřicátých až šedesátých, naopak selhal totiž jen málokdo. I když jistě byli i takoví jedinci, neboť není každému dáno vydržet jakékoliv útrapy. Takže Uhlem požadované pochopení pro ty, kdož projevili slabost již nikoliv bezprostředně ohrožováni na životech v neporovnatelně fešáčtějších podmínkách kriminálů v době pozdější, je prachsprostá demagogie. Je krátkozraké popírat, že stejně jako po celou dosavadní historii byli a jsou jedni lidé více a druzí méně odolní a také současný svět kolem nás je tvořen občany, kteří nepodlehli komunistické totalitě a zachovali si mravní integritu, čest a důstojnost, i občany, kteří byli příliš slabí, aby odolali ať už svodům, či tlakům neblaze se utvářejícího společenského vývoje.

Zveřejnění dokumentů o našich spoluobčanech, kteří z nějakých důvodů upoutali lovce duší z komunistické bezpečnosti a museli se vyrovnat s nástrahami osidel StB, není však zdaleka pouze informací o prahu jejich mravní, psychické i možná fyzické odolnosti, který má každý člověk jiný. A nepochybně důležitým vodítkem pro hodnocení jejich další důvěryhodnosti, což je jediné jejich ohrožení, pokud své selhání zamlčovali. Ale tím hlavním je svědectví o konstrukci mechanismů režimu hlásajícího komunistickou ideologii. O řízeném stavění člověka proti člověku a násilné společenské kastaci, o využívání primárních lidských pudů a rozvoji egoismu, o využívání ohebnosti vědomí a především o manipulaci občany pomocí všemožného zastrašování a nereálných slibů. V tom tkví nejdůležitější význam každého dosud i v budoucnu zveřejněného dokumentu z archivu – aby bylo co nejvíce rozkryto, jak komunisté získávali pro existenci svého režimu podporu a zázemí mezi částí našich spoluobčanů.

A právě to si odpůrci zpřístupňování archivů StB přejí co nejméně. Proto se snaží potlačit nebo alespoň bagatelizovat svědectví o deformacích sociálně psychologických vztahů v akváriu vytvořeném totalitním režimem zaštiťujícím se ideály komunistické utopie. Obnažení nemorálních principů, na nichž spočívala realita tohoto režimu, ohrožuje jejich zájem dál udržovat při životě komunistickou ideologii a snahy o získání nového historického prostoru pro další pokus o její realizaci. Objevení dušiček dosud skrytých v hrnečcích na kalném dnu minulosti jim však naději na rehabilitaci jejich snu proklatě komplikuje.

LN, 8.8.2008

Autor je publicista