Pravdy, které nejsou podporovány „mediokratickým mainstreamem“, přestávají být časem lidmi náležitě pochopeny. Psal jsem o tom v tomto deníku už dříve (Stereotypy a konvence Západu), a to na příkladu kauzy Klaus vs. Lisabon a kauzy izraelské obrany vůči Palestincům. Mediokratický mainstream však zkresluje pravý obraz mnoha témat: Patří k nim (mé oblíbené) téma image gayů (prezentované jako komunita „vykroucených“, zženštilých jedinců, holdujících barovému povalečství a laciné hudbě, jak nedávno čítankově předvedl Tomáš Poláček v Magazínu MfD: http://xman.idnes.cz/pro-dnesni-noc-budu-gay-rozhodl-se-reporter-magazinu-dnes-pmp-/xman-styl.asp?c=A090930_163036_xman-styl_fro ) . Zmíním však další příklady: Sisyfos opakovaně poukazuje na to, že do vědecko-populárních časopisů, typu 21. století pronikají pavědecké názory, na druhé straně se „náboženství darwinismu“ stalo čímsi nedotknutelným, a kdo, byť teoreticky, připustí vliv Stvořitele na chod prehistorie, je automaticky dehonestován nálepkou „kreacionista“. O vyprázdnění idejí hovoří i Václav Klaus, když kritizuje současné občanské demokraty. Mnoho mýtů šíří zelená lobby o životním prostředí, jiné mýty re-interpretují původní ideje liberalismu a konzervatismu (např.mýty o konzervativní TOP 09 či liberálně-konzervativní ODS). Slova a jejich obsahy se (minimálně zčásti) míjejí, jejich vztah je ambivalentní. Dokonce tak obecné principy západní společnosti, jako je střídání moci mezi levicí a pravicí, nám jaksi vnutily paradigma, že levice a pravice jsou stejně legitimní, stejně vyzrálé a stejně pravdivé. Podtrženo a sečteno: „pravda“ je zajatcem demokracie (v našem případě mediokracie).

Mohou však i věky prověřené ideje, jako například křesťanství, které západní civilizaci formovalo, být dnešní kulturou mylně interpretovány? Křesťanství je v Česku vnímáno jako věc rituálů a s tím spojených pověr, jako brzda svobodného vědeckého bádání (kdy je prý jen otázkou času, kdy to či ono tabu padne), jako věc starší generace, která již nedokáže dostatečně flexibilně reagovat na fenomén tzv. “otevřené společnosti“, jako téma KDU-ČSL, které jde prý jen o moc, ať už vládne levice či pravice. Je vnímáno jako přirozený spojenec nacionalismu (vzpomeňme někdejší černo-hnědou koalici v Rakousku či srovnejme vliv katolicismu ve válečných státech typu Tisova Slovenska či Tudjmanova Chorvatska s mírovým až oportunistickým řešením konfliktů v ateistickém Česku). A, nakonec, je vnímáno jako arbitr svátků, kdy se všudypřítomně vyslovují formulace „narodil se Boží syn (!) z panny (!).“ (Proč nezpozorní ústavy pro reprodukci a nesvolají porady, slyší-li podobná slova?).

Opět nezbývá než říci: slova a jejich obsahy jsou vzájemně ambivalentní. Legitimní interpretace křesťanství je však jiná: člověk nevěřící podvědomě tíhne k iracionálním rituálům (horoskopy, různé úkony, pověrčivost aj.), které mohou chorobně přerůst až v obsedatně-kompulzivní poruchu. Křesťanství však ukazuje alternativu v nalezení vnitřní svobody odříct si podobné nutkání. Náležitě interpretované křesťanství také může mít potenciál k vytvoření „otevřené společnosti“ prosté otroctví mediokracie. Křesťanství také předkládá hypotézu spočívající v tom, že vedle fyzikálních a biologických zákonů je zde možná i „zákonodárce,“ který může v jistých případech (neposkvrněné početí, kambrická exploze aj) vstupovat do hry svými intervencemi. Současná vědecká metodologie však podobné prvky není schopna systémově absorbovat. Pojem „zázraku“ tak musí zůstat (bez ohledu na to, zda jeho možnost připustíme), a priori součástí agendy nikoliv vědecké, nýbrž pavědecké. Jednoduše, nesplňuje metodologické kritérium experimentální ověřitelnosti.

Samozřejmě, ne všichni křesťanství odmítají. Leckdo se k němu hlásí, avšak požaduje po něm jistý filosofický kompromis: „křesťanství s rituály“, tedy v Evropě raději katolicismus (s jazykem liturgie spíše než s jazykem velkých ideálů) než evangelikalismus, v Rusku raději pravoslaví (s ikonografií místo slov, s neo-carskou totalitou místo demokracie) než katolicismus. V Americe, nelze-li jinak, evangelikalismus, ale spojený s televizní show, komerčními přísliby a výběrem tučných peněžních darů).

Nechci samozřejmě zjednodušovat, neodmítám pravoslaví či ruské demokratické pokusy en bloc, hovořím o určitých archetypech a sociologických souvislostech. Vraťme se však původní otázce: „Proč panuje o křesťanství tolik mýtů?“

Domnívám se, že důvody nejsou nijak odlišné od těch zmíněných v první části článku: mediokracie interpretuje témata v souladu se svými pohodlnými, manipulativními a kryptototalitními měřítky. Měřítky, které nevyžadují společnost odpovědných, samostatných a zralých osobností, kteří nalezli úctu k pravdě, leč společnost sociálních jistot, laciných slibů, touhy po moci a demagogie.

http://tombi21.blog.cz