Dnes jsem v duchu poděkoval Miroslavu Grebeníčkovi. Proč?

Fakta

Ve svém vystoupení ve Sněmovně při projednávání návrhu zákona o třetím odboji označil tento pokus o uznání ozbrojeného odporu proti komunistickému režimu za "adorací teroristických aktů minulosti". Poslankyně KSČM Marta Semelová v následujícím projevu poznamenala: „Ocenění by si zasloužili úplně jiní lidé, a těmi jsou bývalí pohraničníci, kteří naše hranice bránili,“ uvedla. Právě oni měli podle Semelové „zásluhu na tom, že některé provokace na státních hranicích nepřerostly v konfrontace širokého rozsahu a narušení míru.“ Stanislav Grospič (KSČM) řekl, že se nestydí a je hrdý na členství v předlistopadové KSČ - ztotožnil se s řečí Grebeníčka. Předseda klubu KSČM Pavel Kováčik také nemlčel. Prohlásil, že poprvé veřejně znějí požadavky na pozastavení činnosti či zákaz parlamentní strany zvolené ve svobodných volbách svobodnými občany.

Paradox demokracie – je zákaz zákazů její podstatou?

Po výše popsaném odpoledni ve Sněmovně byla nadnesena otázka zákazu komunistické strany. Pokusím se odpovědět úvahou.

Demokracie si nemůže dovolit zakázat stranu, která byla legitimně zvolena do zastupujícího orgánu – podstata subsidiarity by pak mohla být jednoduše a tvrdě řečeno - zneužita a znásilňována. Vždyť pokud bychom zakázali KSČM, za jejíž názory se staví 589 765 voličů - 11,27% obyvatelstva s volebním právem, jaký precedens bychom tím nastavili do budoucna? Že je možné nechat občany zvolit toho, kdo má artikuloval jejich názory, a pak jej během volebního období rozpustíme, zrušíme? Neudělali bychom totéž, co totalitní režim KSČ zavedl do svého kvazivolebního systému – tedy sebral možnost volby?

Ale zejména – naše Ústava určuje pravidla hry. Rousseaouva společenská smlouva a voltairovské pojetí svobody slova (Nesouhlasím s tím, co říkáš, ale do poslední kapky krve budu bránit tvé právo to říci) nám dává jasné mantinely – volme si své reprezentanty, kteří se sdružují v různých dresech, aby mohli silněji artikulovat naše zájmy, a nechme je za nás jednat. Pokud s nimi nebudeme spokojeni, nedáme jim v dalších volbách hlas. Pokud se nám jejich jednání a postoje budou zamlouvat, volme je dále. Jestliže je 589 765 občanů tohoto státu spokojených s výše uvedenými výroky a názory, pak je to jejich svaté právo, které jim za žádných okolností nesmí být odebráno. Pak bychom totiž demokracii jako systém vlády znásilnili, jelikož bychom ji poskytli pouze těm, kteří „sdílejí naše názory“ – tedy svoboda volby by byla omezena umělým zásahem do systému.

Co můžeme, respektive bychom měli, dělat? Můžeme jít za voliči KSČM a ptát se jich, zdali se s těmito názory skutečně ztotožňují. Můžeme medializovat reprezentanty KSČM, pravdivě citovat jejich výroky, připravovat s nimi důkladné rozhovory, v nichž budou muset transparentně deklarovat své vzorce smýšlení.

Nesmíme však, za žádnou cenu, dopustit znásilnění institutu demokracie a subsidiarity. Jakmile jednou pošlapeme právo druhých informovaně (!!!) volit své zástupce, stanovíme precedens, který může mít dalekosáhlé důsledky.

Jejich slova naší společnosti ukázala zrcadlo – my sami si musíme odpovědět na dvě otázky.

1. Zdali je (naše) demokracie tak vyspělá, že je schopna stát na vlastních nohou – tedy bez jakoby – umělých pomocných zásahů proti její podstatě. Pokud máme pocit, že ne, hledejme nový systém, nedegenerujme ten aktuální. Přizpůsobení systému aktuálním náladám společnosti nikdy nepřineslo pozitivní koncepčnost.

2. Pokud KSČM získá dvouciferný percentuální zisk i v dalších volbách – je na čase se ptát – co dělají demokratické strany špatně, že se v ČR najde přes půl milionu dospělých občanů, kteří i nadále věří z nadřazenost marxismu nad kapitalismem?

Dovolím si položit otázku zastáncům zákazu KSČM: Jaké důsledky bude mít represe proti politickým reprezentantům půl milionu občanů ČR? Ať už jsou osobní zážitky každého antikomunisty (jsem jedním z nich) jakékoliv, opravdu máme pocit, že se vše vyřeší zákazem politického zastoupení? Co se stane s oním půl milionem voličů? Udělá z nich polo-lidi, protože jim upřeme základní lidské právo – volit, koho chtějí? Není zákaz politické strany druhem alibismu, kdy sice oficiálně škrtneme jednu frázi ze seznamu na volebním lístku, avšak půl milionu občanů zůstane bez oficiální možnosti být zastoupeno tím, kým chtějí? Budou zrušením oficiální činnosti KSČM vymazány ideologické prameny, o kterých je třeba mluvit? Neuděláme to samé, co komunisté udělali s demokratickými disidenty – oficiálně je zakázali? Nebudeme na úrovni KLDR, v níž také vládne pouze „schválená strana“ s tím rozdílem, že u nás budou fungovat jen „schválené strany“?

Nemůžeme se na tento případ dívat osobním pohledem nenávisti k ideologii (oprávněné), avšak pohledem do útrob demokracie.

Převzato z JakubJanda.blog.idnes.cz se souhlasem autora