SPOLEČNOST: Proč někteří lidé nenávidí Václava Klause
Ono se však brzy ukázalo, že to nebude tak jednoduché, jak si většina občanů představovala. Ekonomická situace republiky nebyla zdaleka takovou, jakou byla líčena předlistopadovými sdělovacími prostředky. Většina výroby našeho průmyslu byla orientována na potřeby RVHP, především Sovětského svazu, kam se po několik desítiletí vyvážely stále stejné výrobky, které nebyly konkurenceschopné na západních trzích. Také management těchto podniků, po léta zvyklý plnit plán podle pokynů Státní plánovací komise, kterému plně vyhovovalo co nejdéle vyrábět jeden a tentýž výrobek, aniž by se musel namáhat s reorganizací výroby, nedokázal, až na několik výjimek, rychle změnit a zmodernizovat zastaralou výrobu. To mělo za následek vytlačení z bývalého trhu RVHP mnohem čilejšími výrobci ze západních zemí.
Tento stav se snažil Václav Klaus a jeho spolupracovníci řešit rychlou privatizací státních podniků, která měla zajistit rychlou změnu ve způsobu jejich řízení. Pro státní podniky určené k privatizaci byly vypracovávány privatizační projekty. Projekty k realizaci vybíralo a schvalovalo Ministerstvo privatizace v čele s Tomášem Ježkem, který dnes Václava Klause nejvíce kritizuje. Jednou z privatizačních metod (vedle veřejných soutěží a přímých nabídek zájemci), kterou bylo možno uplatnit buď na celý podnik, nebo jen na jeho část, byla kupónová metoda. Kupónovou metodou bylo privatizováno kolem 1800 podniků. Standardními metodami, v nichž není zahrnuta tzv. malá privatizace ani restituce, bylo privatizováno asi 14 000 podniků.
Zatímco o privatizaci standardními metodami se příliš nemluví, tak kuponová privatizace je i téměř po dvaceti letech stále na přetřesu, přestože jí byla privatizována jen asi desetina všech privatizovaných podniků. Nejvíce nadávají na Václava Klause ti, co s vidinou rychlého zbohatnutí svěřili své kuponové knížky privatizačním fondům Viktora Koženého, i když je k tomu nikdo nenutil. Svůj neúspěch dávají za vinu Václavu Klausovi.
V dubnu 1991 rozpadem Občanského fóra vznikla ODS Jejím zakladatelem a předsedou do roku 2002 byl Václav Klaus. Tato strana byla zpočátku velmi oblíbena stejně jako její předseda, který má nepochybně mnoho talentů. Býval vrcholovým sportovcem, ekonomem, politikem, ale pro mne, je tím jeho vůbec nejúžasnějším nadáním schopnost vyvolávat, a nejenom doma, zoufale nenávistné, často až komické emoce.
V loňském prosincovém průzkumu důvěryhodnosti českých politiků opět vede president Klaus. Nepřeceňuji výsledky průzkumu, ale nesporně pozoruhodný výsledek to je. Zvláště s ohledem na tu prokazatelnou klausofóbii značné části novinářů. Tato „překvapivá“ důvěra podstatné části veřejnosti v současného „kontroverzního“ prezidenta, je zejména pro mnohé intelektuály a umělce značně bolestnou záležitostí. I když se všichni den co den usilovně snaží o jeho diskreditaci, tak to s procenty jeho důvěryhodnosti ani nehne.
Pokud to někoho zajímá, tak i já mám s panem presidentem jisté problémy. Nejvíce mi vadí, že v době, kdy předsedal první vládě České republiky, nedokázal říci občanům po vzoru J. F. Kenedyho: „Neptejte se, co může udělat Česká republika pro vás, ale ptejte se, co můžete udělat vy pro Českou republiku!“ a v době, kdy ČR předsedala Evropské unii, nepodržel vládu Mirka Topolánka. Dále už jsou to pouze maličkosti, kterými nebudu unavovat.
Čeho si u Václava Klause vážím? Je to především jeho vytrvalá touha po nových poznatcích, umění správného zpracování získaných informací a pozitivní vidění světa, což lze shrnou do jednoho termínu: Moudré a reálné vidění světa. Na druhé straně to, že snění o pravdě a lásce, o spravedlivých budoucích dnech, o sociální spravedlnosti, o moudrých umělcích, o rovnějších mezi rovnými je mu opravdu, ale opravdu cizí.
Václavu Klausovi zbývají do konce funkčního období ještě dlouhé dva roky a až to na Hradě zabalí, zřejmě z politického života nezmizí. Pokud se toho dožiji, tak tomu budu rád.
Převzato z Krejci.bigbloger.lidovky.cz
