Je jim třicet, lépe něco přes, ale na děti se zatím „necítí“. Aby ukojili přirozené rodičovské pudy, starají se o pejska. Typický obrázek současné partnerské dvojice, která rezignovala na přirozenou reprodukční úlohu. Když jim ale řeknete, že půjdou do důchodu v sedmdesáti, začnou se rozčilovat. Vnímají to jako křivdu.
Celý život jsem tvrdě pracoval! Chci za to na stará kolena odpovídající péči! Problém je v logice výkladu, zač náleží dotyčnému právo na klidné stáří. Svou prací si nešetříme na důchod. V průběžném systému prostě posíláme peníze stávajícím důchodcům. Rodičům (prarodičům) splácíme jejich péči, nám ji mají jednou splatit naše děti. Bylo to tak dřív, bude to tak vždycky. V současnosti jen s tím rozdílem, že do onoho přirozeného vztahu vstoupil jako prostředník stát.
Stát garantuje starobní důchody, aniž by generoval jakékoli hodnoty. Co jednomu dá, musí předtím druhému sebrat. Co dřív probíhalo mezi lidmi spontánně, vynucuje dnes sociální stát silou. Ani on ale nemá patent na zázraky. Nepřinutí pejsky pracovat, nesnese vám jitrnice z nebe.
Nevěřte řečičkám o populačním boomu z posledních let. Porodnost dosáhla ve špičce sotva dvou třetin úrovně porodnosti z první poloviny sedmdesátých let, rovnat se nemůže ani s poválečnými ročníky (více zde). Je to lepší, než rekordní bída z let devadesátých (desetiletých dětí je u nás dnes zhruba stejně jako osmdesátiletých starců!), ale je to pořád málo.
Generaci tzv. Husákových dětí ovládla lenost. Víra, že o nás bude postaráno, aniž bychom se o to přičinili. Rozhlédněte se kolem sebe a spočítejte, kolik současných třicátníků má aspoň dvě děti. Život staršího člověka obsahuje víc stereotypů, které dítě naruší. Tělo už po ránu víc bolí. Plodnost v čase klesá. Také proto označují gynekologové jako ideální věk ženy pro první početí 19-24 let. Kdo tvrdí, že „do třiceti je čas“, lže si do vlastní kapsy. Přecpaná centra pro asistovanou reprodukci vám k problematice nepochybně poskytnou přesnější informace.
Co kdo zaseje, to taky sklidí. O co víc pohody si nyní dopřává současná mladá generace, o to víc nepohody ji čeká na stará kolena. Ekonomie rozlišuje tvorbu i spotřebu hodnot v prostoru (co) a v čase (kdy). O co méně jsme namáhali tělo péčí o děti teď, o to déle ho budeme muset namáhat péčí o sebe sama potom. Jednoduchá, spravedlivá logika. Rezignace na reprodukci odloží náš odchod do důchodu o několik let. Pokud tedy nechceme udělat z hrstky produktivních, na jejichž ramenou spočine ekonomika země, regulérní otroky.
Autor neupírá nikomu právo zařídit si život po svém. Kdo chce, nechť zůstane bezdětný, ať pak ale po státu nic nežádá. Ať nenaříká, že půjde do penze pozdě a dostane málo. Zajistit se na stáří lze jistě i bez státní pomoci, ovšem nebude to snadné. Stát vám totiž bude s neskrývaným úsilím házet klacky pod nohy.
V době centrální bankou podporované inflace, která je de facto daní z úspor, je obtížné zajistit se na stáří spořením. Že zhodnocujete peníze v důchodových fondech? Jsou tak přeregulované, že smí investovat prakticky jen do státních dluhopisů, jež jsou nyní možná nejrizikovějším aktivem (viz Řecko, Španělsko, Portugalsko, nesplatitelný je už fakticky i dluh České republiky). Navíc nezapomeňte, že žijeme v Česku, ráji tunelářů.
Totéž platí pro úrokové výnosy z termínovaných vkladů, které pokud zrovna nejsou směšně nízké (proč by také byly vysoké, když Centrální banka půjčuje komerčním bankám peníze prakticky zadarmo), podléhají dani z příjmu. Plánujete koupit byt? Uložit peníze do nemovitosti? „Tady máme rezervy,“ tvrdil už exministr Janota a další rozpočtoví radilové. Daň z nemovitosti bude (pravděpodobně výrazně) růst. Ve Francii nebo některých amerických státech s pokročilým socialismem dosahuje už dnes až tří procent z hodnoty nemovitosti ročně! Vlastníte-li byt za milión, je to třicet tisíc (2,5 tisíce měsíčně).
Autor nechce otevírat diskusi na téma konkrétních modelů důchodové reformy. Při postupně vymírající populaci se stejně volí jen ta nejméně špatná varianta. Bůh ví, co vlastně chtějí odbory. Snížit korupci? Míra korupce koresponduje s prostorem, který pro ni vytváříme. Roste se stále větší mírou přerozdělování. Pokud nezačneme minimalizovat úlohu státu v ekonomice, korupce se nezbavíme.
Čím větší balík dáme úředníkům každoročně do ruky, tím větší díl z něj pravidelně odpadne do kapes zlodějů. Lze jen s úsměvem pochybovat, že zrovna odbory, opírající se prakticky výhradně o hlas zaměstnanců veřejného sektoru (znáte soukromníka, který by stávkoval?), tento vztah pochopí a začnou volat po nižší míře přerozdělování.
Posledním a dodejme nejubožejším argumentem bezdětných je, že stát porodnost nepodporuje. Jednak je to lež: současná mateřská je výrazně delší i vyšší než v minulosti; daňové slevy, nejrůznější pěstounské příspěvky a dávky na (nejen postižené) děti rovněž, jednak je to prostý alibismus.
Za dob našich předků nikdo cizí podporu nežádal a dětí bylo dost. „Rod musel sílit,“ říká praotec Čech v poslední hře Cimrmanů České nebe. Chápal tu logiku. Děti byly, jsou a budou pojistka na stáří. Současná generace mladých má ale radši pejsky. Také proto se žádného důchodu nedožije.
37 let, otec dvou dětí (15 a 12)