Neviditelný pes První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996

Už zase Hvížďala

Nevím, zda pan Hvížďala souvisí s naší zemí jinak, než svým narozením, ale z jeho textů soudě mu více k srdci přirostlo Německo. Nic proti tomu, je to jeho volba. Ale proč nám své Němce pořád věší na nos jako jediný vhodný příklad k následování. Asi mu ušlo, že se na tu "správnou" cestu dali až poté, co dvakrát po sobě zničili půl Evropy a Německo zvlášť. Promiňte, p. Hvížďalo, ale my nemusíme smývat žádné viny, tak si snad můžeme trochu toho zdravého vlastenectví dopřát. Už jen proto, že se nám je komouši téměř úspěšně pokusili vymýt z hlav. Nejsou oni nakonec internacionalista?

Jinde by ho víc potřebovali a on je nám tak věrný.

Škoda, že pana Hvížďalu, který umí tak skvěle vysvětlit tu bezmeznou, ale bohužel jen v hlavě některých kavárenských intelektuálů se vznášející, úplně nadnárodní sociální solidaritu, nemají třeba přímo v Bruselu, kde tamní Vlámové a Valoni už cca rok nejsou z titěrných nacionálních důvodů sestavit vládu. Jakou slávu by získal ve Španělsku když by nacionální cítění vymluvil Baskům a Kataláncům. Bruselští komisaři by se mu klaněli, když by EU-občany přesvědčil o potřebě solidarity s Řeckem (a německými bankami). V Římě by šlapal pouze po rudém koberci, pokud by ovšem odtržení rozmluvil "severoitalům" a vygumoval (potenciální) problém Terstu a německých tyroláků, na Balkáně by se stal nejmíň prezidentem...

Letmý pohled do dějin mu už ale jistě ukázal, že např. ani při itenzivním národním obrozením u nás politické strany nezanikly. Že pohrdavě o národu u nás vždy mluvili a naše strany potlsčovali pouze budovatelé vylhaných zítřků, či dočasných (tisíciletých) říší. A jistě už pochopil rozdíl mezi vlastenectvím a šovinizmem, tedy mezi "láskou" k vlastnímu národu a (jakobínsko-nacistickou) nenávistí k ostatním národům. A tak nic užitečného v EU neudělá a zůstane stále u nás. Může nám to být ale jedno, nejspíš si ho platí někdo jiný.

Nevím, kde

se stala chyba, ale nesouhlasím s vámi, pane Hvížďalo. Nevím, jak nazvat osobní vztah k dějinám  země, kterou považuji za rodnou, vztah k jazyku, který je mateřský a k velkým postavám, které ovlivňovaly myšlení svým vzorem. Všechna slova jsou napaditelná ideologicky. Nacionalismus je zrozen v německém romantizmu a vlastenectví v dobách národního obrození a ve válečných vřavách XX. století. Respektuji třeba pana Kunderu, že se pramálo cítí být doma v Čechách. Je mi ale  líto exulantů, kteří žijí často vykořeněni na mnoha místech planety. Respektuji svobodu světoběžníků. Ale jak nazvat bez pejorativních akcentů osobní a úzký vztak k vlastní zemi ?  Je to snad patologické ?  Považuji za strašný projev intelektualní hybris výrok o lidském právu žít kdekoli na planetě. V hotelu ano, ale být občanem vyžaduje identifikaci s prostředím. Jinak člověk zůstává cizincem !!! Jak takovou pozitivní identifikaci nazvete?? Ani mkatolicismu se nepodařila unifikace, jen universalismus.

Re: Nevím, kde

je to přesně tak, pane kolego Pavlisi. Výtečně to vyjádřil kdysi Jan Werich v Janouškově knížce Hovory s Janem Werichem. Werich tam vzpomínal na jednoho maďarského herce, se kterým se potkal v USA. Maďar se tam měl sice dobře, ale moc se mu tam nelíbilo. Na přímý dotaz odpověděl - no jo, to je pravda,  ale když já jsem tu s nima nehrál kuličky! Jednou z lidských přirozeností, tedy alespoň lidí "obyčejných",  je potřeba domova a pocitu sounáležitosti, Karel Čapek to v jednom ze svýc fejetonů popsal jako jakési v kruzích se rozšiřující JÁ. První je samozřejmě JÁ=Ego, pak rodinné já, já domovní, uliční,  městské a tak dále (pro detaily si přečtěte Čapka). Jenom takoví vykořenění, indiferentní troubové jako Hvížďala míchají lejno s pískem a pak z toho staví sněhuláka. Světu a hlavně lidem, tedy svému vlastnímu živočišnému druhu vůbec nerozumí, ale do všeho camrají. Pokud je někdo nebo něco skutečnou hrozbou, pak jsou to takovíto - jak to říci? - patlalové, vzbuzující a vybuzující každým svým slovem a každým počinem nechuť, zášť a zlobu. Prej pravda láska - pche!

Ono je to trochu složitější

"Národ" je kategorie politická. "Národnost" (etnikum) je kategorie kulturní.

Studený jazyk práva a ústavní demokracie může fungovat, pokud jej politický národ vezme za svůj (to je i případ Němců) nebo v případě odcizení většiny občanů. Takový právo a demokracie ovšem obvykle nepřežijí nejbližší krizi.

Jakkoli je pojem "národní zájem" vágní a neurčitý, poptávka po něm tu existuje. A už tato poptávka sama o sobě činí tyto zájmy reálnými. Stoupenci práva a demokracie by měli uvažovat o tom, jak do českého národa včlenit i Romy a cizí přistěhovalce, aniž by to znamenalo jejich úplnou asimilaci. Pokud budou proti "národu" naopak bojovat, pak vyklízí pole primitivním populistům.

Pane Hvížďalo, nepřítele hledáte Vy.

Každá nastupující diktatura nesnáší, když se lidé identifikují i s něčím jiným než s tou jedinou správnou ideologií. Komunisté potřebovali bojovat s věřícími a každý, kdo věřil byl pro ně potenciální náboženský fanatik. Svou polopravdu přitom měli, vždyť přece kvůli víře se lidé mučili a vraždili, je toho plná historie. Jenže komunistům nešlo o to, aby se lidé nemučili a nezabíjeli, to poskytovali i oni sami, ale o to, udělat ze společnosti stádo, šlapající jedním krokem. Historie náboženských válek byla pro ně jen laciným argumentem k zaslepení.

Dnes propagandisté jako Vy dělají to samé, jen víru v boha jste si nahradili za vztah k národu. Každý, kdo jen vysloví slovo národ je nacionalista, který je potenciálním spolupachatelem vyvražďování národů. Jenže je to vše jen zástupné téma. Prostě se dnes někomu vztah k vlastnímu národu nehodí do nedemokratické unifikace evropských států. Postupně se tak i díky Vám vracíme o 60 let zpátky. Zase ty zaslepené výhrůžky.