Co na nás prozrazuje slovník a jaká v sobě skrývá nebezpečí? To je otázka, na kterou se pokusím odpovědět v dnešním komentáři. Při bedlivém čtení jak zpravodajství, tak komentářů, totiž zjistíme, že náš vokabulář je plný pouhých emocionálních ejakulátů a vágních slovních vehiklů typu: obecně se soudí, původ je sporný, dvanáct miliard, to už je suma, strašné zklamání, peníze byly odkloněny, stát byl ošizen, kdo má konat nevíme, obludný případ váhání, zkoumání probíhá velice liknavě a tak bychom mohli pokračovat do nekonečna.

Evidentně již nejde o jazyk, který něco pojmenovává a v kterém se lze vyznat, ale o řečovou mlhu prozrazující neexistenci pevných pravidel, v které je možné zakamuflovat vše, takže z Martina Kuby z jihočeské ODS, který ještě loni nebyl pro předsedu strany autentický politik a byl považován za architekta velké koalice v jižních Čechách, protože byl příliš těsně navázán na tamější podnikatelské kruhy, je dnes, cituji, naopak "autentický politik s autentickými politickými názory, který nepotřebuje nikoho v pozadí, kdo mu bude nakukávat, co si má myslet." A z Miroslava Pelty, který byl donedávna symbolem velké korupční fotbalové aféry z roku 2004, se stal nový předseda, který má pomoci českému fotbalu, i když odborníci jako Tomáš Paclík soudí, že se tím naopak otevírá legální cesta k návratu lidí a metod Františka Chvalovského. Sám Pelta hovoří jasně: "Tam, kde jsem byl, tam byly peníze a fotbalové úspěchy." Tím se v mlze rozpouští i představa, že by symbolické figury z politiky, justice a veřejné sféry měly být nejen bezúhonné, ale i tak se i jevit, protože vytvářejí vzory chování.

Tyto kroky - a je jedno, jestli se týkají politiky nebo fotbalu - jen stvrzují, že i boj s korupcí, s kterým šly všechny politické strany do minulých voleb, patří rovněž do kategorie slovní mlhy, která má zakrýt skutečnost a naopak instalují do veřejného prostoru negativní vzory chování jako obecně přijatelné. A to je hlavní důvod, proč už je pro příští volební klání jakékoliv protikorupční heslo nepoužitelné nebo jen periferně jako ozdoba.

Politické strany toho za této situace už moc na výběr nemají, co by oslovilo masu, a z jejich současného slovníku lze vyčíst, že hodlají pracovat s dalším mlžným, ale osvědčeným slovem-lepidlem, a to je národ, které je však ve střední Evropě nebezpečné, protože francouzské bratrství, které se týkalo všech, je tu nahrazeno soukmenovstvím. Jiří Paroubek hodlá se svou stranou LEV 21 spojit socialismus s nacionalismem. Jana Bobošíková s tímto slovem šermuje již dlouho a v posledních dnech ho použil i Andrej Babiš, který se snaží nějak vstoupit do politiky. A každou chvíli toto slovo v nějakém spojení používá i prezident a někteří členové ODS, i když právě národní slovní mlha představuje ve středoevrpském prostoru již z historických důvodů největší ohrožení, jak nám připomíná zvláště německý národní socialismus, což, jak se zdá, Jiřímu Paroubkovi nevadí. Každý zdůrazněný apel na národ totiž vede ke konci politiky jako volné soutěže politických stran, protože se lidé začnou rozdělovat jen na ty, kteří jdou s národem, a na ty, kteří jsou proti, a strany nakonec přestanou hrát i tu slabou roli, kterou hrají dnes, kdy se staly nástroji podnikatelských skupin.

Přesně to formuluje právník Jiří Přibáň: "Co tu hrozí, je, že se z občanů začne vytvářet národovecká masa, nerozlišitelná, a tedy bez názoru. V Česku hrozí, že budeme vrženi do nějaké masové symboliky výlučného etnického národa, místo abychom byli národem individuálních a sobě rovných občanů jakékoliv národnosti se smyslem pro sociální vzájemnost a solidaritu."

Jinými slovy národovecká tendence vždy vede k potřebě hledání nepřítele a vůdce (náčelníka kmene Čechů) a uctívaní svatých a nedotknutelných statků, o nichž se nediskutuje. Proto pan Přibáň v této souvislosti hovoří o předpolitickém vnímání národa. Obojí vždy znamená konec demokracie. Jediná naše šance spočívá v tom, že opustíme slovní mlhu a citově zabarvená slova, jako je národ, vlast, domovina a národní zájmy, která jsme převzali v XIX. století od Němců, a co nejrychleji se pokusíme přejít na studený jazyk práva a ústavní demokracie, jako to učinili Němci po druhé světové válce, která zná jen pojmy stát, občan a státní zájmy. Tyto pojmy jsou jasně právně definovatelné a zaručují fungování pluralitní demokracie, tedy střídání vlád, a mohly by postupně vyvést i politické strany ze závislosti na byznysu, protože pomocí nich lze odlišit soukromý zájem od státního zájmu.

V takovém systému každá politická strana či koalice ví, že vládne pouze dočasně, a nikdy předem neví, kdy může skončit a kdy se zase do nějaké vlády může dostat. Jen přesný právní jazyk a toto střídání vlád a nezávislá justice a nezávislá média by nám mohla zaručit, že se někdy z dnešní mlhy snad dostaneme. Německu pomohl šok prohrané války, aby se z etnonacionalistického prokletí dostalo poměrně rychle, je otázka, jestli my to dokážeme bez nějakého podobného šoku nebo jestli naopak na něj budeme muset trpělivě čekat a mezitím budeme kvůli soukromým zájmům některých podnikatelských skupin vytlačeni na periferii Evropy, ač hlavní státní zájem je, abychom se stali její pevnou součástí.