Banální odpověď zní: Protože politika je nepřesvědčivá a protože nepřesvědčiví jsou politici, kteří ji provozují. Jenže nelze se tomu divit: s politikou mají jen krátkou zkušenost, politiku většinou nestudovali a nenaučili se za ni nést zodpovědnost. Stačí se podívat na naši moderní historii: český národ se formoval nejprve pomocí kodifikace jazyka, pak následovala věda a kultura, proto Poláci o nás hovoří jako o lingvistickém národě. Teprve po těchto ústavách přišla na pořad ústava politická. Ve staré Evropě tomu bylo opačně, tam nejprve vznikly státy jako politické útvary a teprve potom se ustavovaly národy. Jak řekl Jacques Rupnik: Kdo propásl rok 1870, německé a italské sjednocení, už nestihl po roce 1918 vytvořit etnicky a politicky jednotný národ. Národnostní ševelení a pak dvě totality tyto snahy převálcovaly. Díky tomu politická odpovědnost českých intelektuálů byla a je velmi vysoká, jenže jsou s nimi spojená skoro vždy nerealistická politická očekávání, po nichž zpravidla nastupuje nedůvěra a odpor. A přesně v této fázi se opět nacházíme.

Na místa politiků se dostávají úředníci, kteří jsou zvyklí pouze sloužit nadřízeným, podnikatelé, kteří zohledňují jen ekonomické zájmy, a to začasté pouze ty vlastní, diplomaté, kteří se snaží s každým vyjít, technokraté s hypertrofovanou vůlí k moci. Státníci, jakými byli Masaryk a Havel, se do politiky u nás dostávají jen ve výjimečných zlomových údobích, přestože právě jen oni mohou dávat smysl a tudíž přesvědčivost historického určení, které je každému národu uloženo na základě jeho přítomnosti a budoucího směřování. Masaryk chápal politiku jako úkol vybudovat demokratickou společnost coby součást světové revoluce. A to byl ten tmel, který tvořil z občanů kolektiv, který byl v roce 1938 ochoten republiku bránit i proti evidentní přesile a který z nás činil na čas součást evropské civilizace.

Na Masaryka navázal filozof Jan Patočka a na něj pak Václav Havel, když naše češství chápali jako schopnost sdílet a přinášet oběti politickým ideálům, a ne obranný val soukmenovců bránících se všemu, co přichází zvnějšku.

Proto se nám nejlépe vedlo za Karla IV., kdy Praha byla po Paříži druhým hlavním centrem Evropy, za Rudolfa II. atd., a v druhé půlce XIX. století, za první republiky, proto i dnes, v čase prosperity, která je přímo spojena s evropskými hodnotami, občany odpuzuje politika sobeckých zájmů. Paradoxně to pak ale vede k tomu, že někteří lidé, aby i oni si sobecky uchránili své současné dobré bydlo, proti hodnotám, které jim tyto výhody přinesly, se díky populistickým politikům vymezují. Díky tomu se stáváme v evropském kontextu nespolehlivými partnery a to je to, co nás nejvíc rozděluje i ohrožuje. Občané to, byť jen podvědomě, cítí, a proto i jejich účast ve volbách ve srovnání se státy, jako je Lucembursko, Belgie, Dánsko či Švédsko, kde dosahuje 80 až 90 %, není dostatečná.