1.8.2021 | Svátek má Oskar


SPOLEČNOST: Proč konspiračním teoriím věří nejen pitomci

20.7.2021

Konspirátoři nemusí být blbí. Víra v konspirační teorie má vysvětlitelné a pochopitelné důvody

Aha, tak nás čipujou. Ale opravdu se dá vyrobit tak malé zařízení, aby neucpalo injekční jehlu a aby ho lékaři nemohli ve vakcíně najít? Aby ale zároveň bylo vybavené vším potřebným? Dá se vyrobit v miliardovém množství? Jak se čipy dostávají na testovací tyčinky, díky čemu nám zůstanou v nose a proč se jimi tolik plýtvá při opakovaném testování? Kde se ty miliardy čipů vzaly a jak je jejich distribuce řešená logisticky? A pokud někdo má moc takovou akci zajistit, nebylo by pro něj neskonale jednodušší nehrát si na covid a zorganizovat to jinak, buď mimo zdravotnictví, bez nutnosti invazivního zákroku, nebo v průběhu standardních úkonů?

Tyhle otázky mi kladla kamarádka, kterou zajímalo, jestli lidé, kteří si covid vykládají konspiračně, promýšlejí teorie, kterým věří, do důsledků a detailů.

S největší pravděpodobností nepromýšlejí. Ne ale nutně proto, že by byli hloupí. Nepromýšlet věci do důsledků a detailů je totiž normální. Zejména pokud se nás bezprostředně netýkají. Naše závěry o světě se nezakládají jen na zvážení relevance a důsledků všech informací, k nimž máme přístup, ale taky na kalkulacích o tom, s jakými názory a představami se nám bude dobře žít.

Když platí Mít pravdu > Znát pravdu

Víra v konspirační teorie se málo liší od víry v cokoli jiného. Ani základní fakta, na kterých stavíme svůj pohled na svět, totiž přísně vzato nevíme, respektive neumíme je osobně otestovat. Věříme, že je Země kulatá, že rotuje kolem Slunce a že jsme plody evoluce, protože tomu věří všichni a protože nám to říkali ve škole. Pokud máme k takovým přesvědčením racionální důvody, zakládají se spíš na zkušenostech s informacemi než na zkušenostech se zeměkoulí. Informace o evoluci a zeměkouli se k nám dostaly ze zdrojů, které se nám tolikrát podařilo ověřit, že je považujeme za důvěryhodné; popírači kulatosti Země a evoluce naopak často přicházejí i s jinými informacemi, které umíme vyvrátit. Navíc je ani nemáme důvod zpochybňovat, protože zapadají do našeho trvalého pohledu na svět – aby taky ne, když všechny nové informace od školních let vkládáme právě do evolučního a zeměkoulového rámce.

Jistě, tato fakta jsou vědecky podložená, jenže my sami je dokázat neumíme, respektive přitom budeme pořád spoléhat na práci jiných: pokud obletíme zeměkouli letadlem, spoléháme na navigace a mapy, že nelétáme do kruhu okolo zeměplacky. Před pár stoletími bychom byli stejně pevně přesvědčení, že žijeme na placce stvořené Bohem. Třeba by se mezi námi našla hrstka Koperníků, Darwinů a Lamarcků, ale většina by šla s autoritami a se stádem, s většinou.

Mezi důvody takové stádnosti patří – mimo zjevné ekonomické výhody, že spolehnout se na závěry ostatních je energeticky míň náročné než dospívat k vlastním závěrům – taky pořadí, v němž se k nám informace dostávají. Když jednou začneme být o něčem přesvědčení, neradi názor měníme. Dílem proto, že se změnou jednoho názoru bychom často museli přehodnotit i řadu jiných. A to je náročné a přináší to nejistotu, která je nepříjemná. A dílem i proto, že máme chuť mít pravdu, což je naopak příjemné.

Metaanalytická studie ukázala, že v případě nesouladu našeho názoru s novou informací spolu soupeří dvě motivace: potřeba mít (svou) pravdu a potřeba znát pravdu. Potřeba znát pravdu stoupá s užitkem, který nám může správný odhad reality přinést: svůj názor tak radši upravíme v praktických záležitostech, kde nám to reálně pomůže, než u teoretických diskuzí, na kterých náš život nezávisí. Což platí napříč disciplínami, od covidových konspirací přes řeči o politice po predikce finančních trhů: ješitnosti a tupému setrvávání na vlastní pravdě svědčí prostředí pivních a internetových diskuzí, kde v případě omylu nepocítíme žádné ztráty. Člověk je koneckonců spíš mašinkou na slast než na pravdu, zkoumání reality v našem úsilí o získání odměn hraje jen instrumentální roli.

Potřeba mít pravdu stoupá s emoční a sociální angažovaností: pokud budu hlasitě popírat evoluci, budu mít motivaci od svého názoru neustupovat, když o ní budu pochybovat jen mimoděk, aniž se pro mě jednalo o důležité téma, budu nejspíš protiargumentům otevřenější.

Pravda je to, co zbude

Covid z hlediska konspiračních teorií posloužil jako dvojitý spouštěč: zaprvé coby katastrofa, zadruhé jako nečekaná novinka. Na katastrofy – od zemětřesení přes války po pandemie – společnost obvykle reaguje v několika typických fázích: nejdřív spojí síly ke společnému boji, pak chvíli slaví, co se podařilo ubránit, a nakonec odhalí dlouhodobé škody a začne se hádat a obviňovat. A taky začnou bujet právě iracionální, případně konspirační úvahy, protože stres, bolest ze ztrát, úzkost ze změn a nejistota ohledně budoucnosti racionalitě neprospívají. A taky proto, že se škody líp akceptují, pokud jim člověk rozumí a lze se proti nim nějak bránit – třeba modlitbou, pokud pandemii pojmeme jako Boží trest, nebo bojem, pokud ji pojmeme jako lidskou zlovůli. Je i pohodlnější se vztekat na někoho než se smiřovat s nejistotou života ve světě, jemuž nerozumíme a který neovládáme.

Coby novinka nás pak covid vystavil nutnosti nějak si vysvětlit, co se vlastně děje – což vůbec nebylo snadné. Pokud se probouzíme do nového roku 2020, jak moc pravděpodobné nám bude připadat, že se svět zrovna v následujících měsících zásadně změní – a to jakousi náhodou? Nic takového se za našich životů ani za životů generací, s nimiž jsme si o tom mohli povídat, nestalo, tak dává smysl předpokládat, že se to nestane ani během následujících týdnů. Došlo zrovna začátkem roku 2020 k rozšíření viru, i když k tomu nedošlo v žádných jiných letech, které pamatujeme? Pletou se média a vědci a politici, kteří v nich mluví? Lžou nám? Jsou sami obelháni?

Pravděpodobně nevypadá žádná z možností, jenže aspoň nějaké vysvětlení toho, co se děje, jsme najít museli. A když nám bude první z možností připadat natolik nepravděpodobná, že ji rovnou zamítneme, dřív nebo později skončíme u nějaké konspirace. Vylučte všechny ostatní možnosti, ta poslední, která zůstane, musí být pravdivá. Jak prosté, milý Watsone!

Konspirační teorie jako víra v sebe sama

Hledání odpovědi jsme podstupovali každý s jinými vstupními předpoklady. Sdružujeme se do různých stád, která poslouchají různé autority: proto se taky lišíme třeba v tom, v jakého boha nebo bohy věříme a jestli vůbec. A lišíme se i v míře, do jaké máme chuť z těch stád vyčnívat. Obliba konspiračních teorií vychází i z potřeby projevit svou vlastní nadřazenost a jedinečnost: věřit, že zrovna já vím, co za celou tou štrapácí s covidem stojí, zatímco ostatní se pletou. Elegantní demonstraci nabízí studie, která si z většího vzorku náhodně vybraných lidí zvolila skupinu těch, kdo měli konspirační teorie v největší oblibě, a nechala je ohodnotit důvěryhodnost několika konspiračních tvrzení. Vědci přitom respondentům u některých výroků podsouvali, že jim věří většina populace, zatímco u jiných, že jim nevěří skoro nikdo. Konspirátoři pak projevovali větší souhlas s těmi výroky, o nichž se domnívali, že jsou u veřejnosti málo populární.

Lišíme se i v obecných sklonech hledat právě konspirační vysvětlení: v nedůvěřivosti k lidem nebo v tendenci vidět za událostmi nějaký řád a smysl. Pro některé z nás je snazší přijmout jako vysvětlení náhodu, někteří z nás to s hledáním skrytých příčin přehánějí. Taky se lišíme ve vzdělání, ve schopnosti uvažovat v pravděpodobnostech, v pochopení principů fungování vědy, v chápání světa a společnosti – a proto nutně vnímáme různé scénáře jako různě pravděpodobné. Konspirační teorie koneckonců nepopisují nic nemožného, spíš obvykle zní velmi nepravděpodobně. Aspoň nám, kdo jim nevěříme.

Jenže naše víra v neplatnost konspiračních teorií se, stejně jako ono povědomí o kulatosti Země, zakládá zejména na našem vyhodnocení informačních zdrojů a víře v autority. A pokud v nás převáží důvěra k dezinformačním webům, nedůvěra k mezinárodním a akademickým institucím – třeba ještě dřív, než o konkrétní konspirační teorii začneme skutečně uvažovat, když ji jen mlhavě odkýváme někde v hospodě nebo na Facebooku – získáme motivaci potvrzovat si svůj konspirační názor. Pak se těšíme z informací, které jsou s naším názorem konzistentní, a protiargumenty přehlížíme a bagatelizujeme.

Třeba celosvětový nedostatek počítačových čipů: kdybyste věřili, že nás výtěry z nosu a vakcinační injekce skrytě čipují, nezapadalo by všechno krásně do sebe? S poukazem na tak jednoduše pochopitelný a jasný argument si člověk může snadno připadat jako další z řady Koperníků, Darwinů a Lamarcků, byť zatím většina společnosti jeho odhalení nedocenila. A taky pak lze snadno přejít technické otázky o tom, jak přesně by se ty čipy měly distribuovat: Darwin koneckonců taky neznal geny.

Lepší než masa

„Nevím,“ je naprosto přijatelná odpověď jak na otázku, jak by mělo fungovat to čipování, tak i třeba na otázky po tom, jak takové očkování funguje. Hlouběji než na úrovni povšechné představy o imunitní reakci na handicapovanou verzi viru, která imunitu připraví na případnou obranu před skutečným virem, vakcinaci rozumí málokdo. Stejně tak můžou konspirátoři nevědět, jak by měla fungovat logistika údajného čipování, stejně jako veřejnost nezná logistiku přípravy vakcín.

Bláznivost konspiračních teorií o covidu nespočívá v tom, že by byly vnitřně rozporné nebo že bychom snad mohli dokázat, že spiknutí neexistuje – ale že jsou v nutném, principiálním a trvalém rozporu s tím, co o pandemii víme. Podstatou konspiračního pohledu na svět je přesvědčení, že je nám systematicky lháno. Pokud to, co víme, odpovídá konspiračním teoriím, rázem se takové teorie stávají součástí mainstreamu. Pokud jim to neodpovídá, ono obelhávání zůstává být jediným, nevyvratitelným, ale o to slabším argumentem, že situace není taková, jak je nám sdělováno.

Víra v konspirační teorie je sázka proti mainstreamu: přesvědčení o vlastní schopnosti vyhodnotit situaci líp než ostatní. Proto k ní kromě podezřívavosti a dalších osobnostních dispozic přispívá jak neporozumění odborné a veřejné diskuzi, tak setrvávání u názoru, který není z hlediska věcných argumentů obhajitelný. Z druhého uvedeného důvodu taky postihuje i – byť méně často – inteligentní, gramotné a vzdělané lidi.

Převzato z magazínu Finmag.cz se souhlasem redakce

Vojtěch Pišl







 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.