Pro jistotu - bylo to dávno, možná se to už všeobecně neví - bylo to ze závisti. Z té starozákonní biblické alegorie nám plyne moudré naučení: Závist je zlá. Poslední přikázání z biblického desatera v původním textu: „Nebudeš dychtit po domě svého bližního. Nebudeš dychtit po ženě svého bližního ani po jeho otroku ani po jeho otrokyni ani po jeho býku ani po oslu, vůbec po ničem, co patří tvému bližnímu.“ Bohužel, o závisti vidíme a slyšíme ze všech hromadných sdělovacích prostředků každou chvíli. Všichni ti politologové, politikové a komentátoři, co žehrají na rozpolcenost národa v naší zemi, vlastně jen konstatují, že zhruba jedna půlka lidí závidí té druhé. Mimochodem, závidím politologům jejich suverenitu, s jakou analyzují přítomnost a predikují budoucnost. Dá se tím uživit, ba co dím, dají se tím nasekat prachy?

Do budoucna by nám prospělo, kdybychom si připustili, že závidíme až moc. Za komunistů se tolik nezávidělo. Především proto, že nebylo tolik co závidět. Samozřejmě i tehdy existovali někteří lidé bohatší a chudší, mocní a poddaní. Ti bohatší byli pohříchu meloucháři, kteří přišli k penězům díky tomu, že byli šikovnější a pracovitější. Podvědomě jsme si přiznávali, že jejich peníze jsou zasloužené. Vlastní vzpomínka z té doby: stavěli jsme svépomocí halové garáže, bylo skoro hotovo, ale na vnější omítky jsme si netroufali. Sehnali jsme předáka party melouchářů, profesionálních zedníků. Nabídl nám cenu za čtvereční metr, vypadalo to přijatelně, tak jsme si plácli. Když jsem potom zjistil, kolik to hodí jednomu každému z té party, začal jsem hrubě závidět. Vždyť to bylo za dva víkendy bezmála tolik, kolik jsem bral jako inženýr v továrně za celý měsíc. Měl jsem na noc zatopit a větrat v místnosti, kterou jsme jim poskytli jako šatnu. Proč? Jejich pracovní oděvy byly večer propocené. Přestal jsem jim závidět. Pak tu byla vrstva mocných, věrchuška. Už dávno jsme je nebrali vážně, neměli naši úctu a tím pádem jsme jim ani nezáviděli. Přidám jako vzpomínku ten vtip o tom, jak Husák volá z Hradu dolů na blanické rytíře: Vraťte se, bude ještě hůř!

Ještě že přišel převrat a režim se změnil. Po pádu komunismu jsme nastolili nový režim, kterému všichni pracovně říkáme demokracie. Že komunismus nemá perspektivu, bylo jasné už z toho, jak se po převratu v demokracii přímo zázračně rychle začali lidé rozvrstvovat na bohaté a chudé. Jako by čekali jen na tohle. To rozvrstvení je pro lidskou společnost zřejmě přirozené, a v demokracii je tudíž přirozená i závist. Ale závist není jen zlá, jak nám říká Bible. Závist je motorem pokroku a v zemi, kde by dokázali totálně odstranit závist, by rapidně poklesl HDP. Ostatně na nedostatek závisti vlastně asi minulý režim dojel. Pochopitelně se skokem do demokracie, převratem, nastoupil i překmit závisti. Tak vzniklo té závisti mnoho. Všeho moc škodí. Vzájemně se nenávidět, vymýšlet si nadávky... to je škoda času a zdraví. Mimochodem, závidím tomu, kdo vymyslel tu rafinovanou nadávku - lepšolidi. Ten musí mít hroší kůži, na toho prostě nemám.

Tak co s tím? Mnoha lidem vadí, že se v téhle demokracii dají sehnat velké peníze moc snadno, bez práce, bez skrupulí. Pochopitelně ti, co to neumí nebo jim to svědomí nedovolí, závidí. Zejména když vidí, že některé to hrabání majetku zůstane bez trestu. Chtělo by to demokracii vylepšit, stát je nám ještě hodně dlužen proti tomu, co jsme od něj očekávali. Zatím můžeme jen závidět odměny státním úředníkům. Ale začněme u sebe. Stačilo by krotit závist. Novoroční předsevzetí rozhodně nemůže uškodit. Ostatně druhý a třetí ústavní činitelé, státníci, nás o to v novoročním projevu nepřímo poprosili. Samozřejmě účinné pro krocení závisti je náboženství. Všichni jsme si před Bohem rovni, boží mlýny, poslední soud, blahoslavení, kteří zůstávají chudí z vlastní vůle atd. Náboženství je všeobecně dobré pro duševní zdraví. Náboženství je slučitelné s moderní vědou, Albert Einstein byl svým způsobem věřící.

Bohužel, mezi jiné špatností, které napáchal minulý režim, patří i to, že zdecimoval církve. O tom, že je náboženství užitečné pro obyčejný život, se můžeme přesvědčit v sousedním Bavorsku, zemi tak bohaté i pobožné. Samozřejmě tím nechci nabádat, abychom si brali ze sousedů vzor. Už proto, že my nejsme Bavoři, jsme Češi. Hlavně ale nebuďme havloidi, dobrotrusové, pražští kavárníci, lepšolidi, nevím co ještě. Jako výjimku si vyprosím sluníčkáře, sám taky věřím, že bude líp. Ovšem ne díky nějakému hnutí, vlastním přičiněním. Mark Twain: „Pomocnou ruku najdeš nejsnáze na konci svého ramene.“