Odpověď je vcelku jednoduchá. Protože se naše společnost octla ve stavu naprostého zmatku. Tím nemyslím zrovna to, že pár politických šílenců a několik politických negramotů spolu s dalšími hazardéry a poněkud alternativně myslícími osobami poslala ke dnu vládu. To je jen jeden z posledních průvodních jevů.

Pokud bychom věc posuzovali podle starých pouček, měl by být dneska pro většinu lidí v rozvinutém světě a tedy i u nás přímo „ráj“. Tedy alespoň v materialistickém pojetí. Zapomeňme na předvolební bláboly levice i takzvané „skutečné pravice“ a různých alternativců a podívejme se kolem sebe. My i Evropa žijeme v pohodlí a nadbytku. Až na výjimky bydlíme z hlediska historického luxusně, jídla je až příliš, svoboda nás skoro zaplavuje, furt se o nás někdo stará, že abychom byli šťastní...

Dokonce bezdomovci dostanou - pokud mají zájem - střechu nad hlavu, teplé jídlo a nové a čisté oblečení, kdykoliv si řeknou. No řekněte, jak pravil soudruh Paroubek, kdo a kde jinde jindy na to měl?

V tom to, jak se zdá, není. Je to v té najednou nabyté svobodě a hlavně v nekonečném výběru možností. Ovšem i starání. A v nutnosti se stále rozhodovat. Člověk totiž není jen racionální mozek, který má „rozhodování rád“. Ale je také a možná hlavně výtvor přírody a vývoje. Jako skupinoví savci – či společenští savci – potřebujeme k životu nejen neustálou změnu, byť třeba k lepšímu, ale také množství trvalých rituálů a společenských konvencí. A dnes se sice většina z nás má „dobře“, ale neustále nám někdo tuče do hlavy něco, co zcela, ale zcela určitě „potřebujeme“, co „musíme mít“, a vyhrožuje nám, co nesmíme dělat. Kouřit, jíst tlustý, mluvit sprostě, používat „zbytečně“ auta a tak vůbec. Většina z nás, jako savec žijící od pravěku ve skupinách a společensky, potřebuje a dnes silně postrádá takzvaný „bezpečný prostor“, v kterém se bude bez obav pohybovat a kde nebude vystaven přílišnému tlaku čehokoli cizího, co by jej mohlo ohrožovat. Vzpomeňte si, co víte o zvířatech. A člověk je stále a pouze hlavně společenské zvíře. Když budete zmenšovat jakémukoli zvířeti jeho bezpečný prostor, nakonec zaútočí. I když je budete krmit a ošetřovat a vůbec. A pokud budete stále a stále rušit a měnit podmínky života skupině savců, vznikne vnitřní napětí, společenská hierarchie bude narušena a výsledkem je neklid a nakonec destruktivní chování. Jedince i skupiny.

Až donedávna jsme žili celkem spokojeně. V diktatuře, kde byly zajištěny po prvotních zmatcích a násilí „sociální„ ale i společenské „jistoty“. Uměli jsme se v tom prostě pohybovat. A nejen v naší části Evropy. My na Východě a oni na Západě, kde sice byla demokracie, ale místně omezená, bez přílišného vlivu cizích prvků. A tak byly vnější i vnitřní vztahy jasné a „konsolidované“. V tom jsme uměli my tady na Východě chodit. Přátelství bylo „nerozborné“, vítězství pracujícího lidu bylo „jisté“, internacionalismus byl „všeobecný“ a pokrok „nezadržitelný“. Budoucnost byla „světlá“.

Rozpadem východního bloku se vše změnilo. Poměrně lacino jsme my na Východě získali svobodu, aby se ukázalo, že o ni mnoho z nás tak moc nestojí. Kdo nevěří, ať se podává na volební výsledky za posledních dvacet let, kde nereformovaní komunisté a velká část sociální demokracie hlásá právě ten „návrat k jistotám“. A nejde jen o nostalgii starých dědků a babek. Jak to napsal jeden z diskutujících na internetu, když se mluvilo o krizi a jejím vyřešení. Jako odpověď na hlasy „modrých ptáků“ pravil: „Jsem mladý, ale raději budu stát frontu na pomeranče než frontu na pracovním úřadě.“

Ten člověk nemluví o vysokých ideálech a demokracii. A o radosti ze svobody. Mluví o svém strachu z nejistoty. Ostatně stejně tak, jako Francouz, když se klepe před polským instalatérem. „Jistota“, která začala po roce 1945 rozdělením světa a založením EU a vytvořením „tábora socialismu a míru“, rozpadem železné opony zmizela. Cizinci se valí přes hranice, cizí zboží zaplavuje „naše (i jejich) regály“. Zákazník občan je zmaten. Neví, kdoje kdo, a co je nejhorší, často ani nejde zjistit, zda jde o zboží „naše„ a nebo „jejich“. Tedy jedna ze starých „jistot“. Něco, podle čeho byli celé dlouhé generace lidé zvyklí hodnotit a posuzovat to, co je „dobré“ a co „špatné“.

Výrobky valící se na nás ze všech stran nás matou. My na Východě jsme byli zvyklí prostě jednat podle toho, zda mýdlo mají a nebo nemají. Koupit a nebo jít shánět. A na Západě byli zvyklí na svých pár oblíbených značek. A najednou ten zmatek! V oddělení drogerie nám nabídnou 50 druhů mýdel. Místo toho, aby nás to uklidnilo, nás to znervózní. Vybral jsem sakra skutečně to nejlepší a cenově nejhodnější mýdlo? Toť otázka. Opakuje-li se však podobná otázka v tisících modifikací, v tom, ke kterému lékaři máme jít, na jakou školu má chodit naše dítě, jaké auto si koupit a nebýt za blbce, kam a zda jet na dovolenou atd. , jsme nervózní. A začneme tento stav považovat podvědomě za špatný.

Podívejme se na otevřeného intelektuála a svobodomyslného myslitele vůbec, Václava Havla. Jeho upřímně myšlená slova o tom, že nechápe, proč se dováží do supermarketů máslo z celé Evropy a nebo dokonce i dále ze světa, jsou ukázkou. On, svobodomyslný člověk, je přímo čítankovou ukázkou nepochopení toho, jak se dnes technikou a vědou změnil svět. A co přináší.

Porovnání nejlépe vynikne, podíváme-li se na podobný příklad. To když mnozí „intelektuálové “ a lokální politici za první republiky křičeli, že není potřeba vozit boty ze Zlína od nějakého Bati do Prahy! Protože my tady máme vynikajících ševců dost. Hloupost těchto myšlenek o ševcích je dnes jasná, u dnešních novinek to, jak se zdá, není dodnes jasné mnoha lidem.

Technika, doprava a rychlost nás znejišťují. I díky ní se začali objevovat cizinci. Cizí „cizinci“. Ne „naši“ cizinci odněkud z Itálie a nebo podobně. Úplně „cizí“ cizinci! A „cizinec není našinec“, jak je známo z oné Werichovy pohádky. Navíc i ti cizinci, kteří by snad mohli být trochu jako „našinci “ – Ukrajinci, Moldavané a podobně - jsou najednou „jiní“. Ti, kteří přicházejí, jsou „hladoví“ (po práci), jsou schopni všeho (hlavně dělat to, co my nechceme za peníze, které jsou pro nás malé). A to jsou, nezapomeňme, ti lepší cizinci. Co ti nebezpeční? Fanatičtí muslimové? Fanaticky pracovití Číňani? Neuvěřitelně vitální a šikovní Vietnamci? Co teď, milý občane?

I z naší vlastní politiky jsme zděšeni. Ani za dvacet let jsme si na demokracii nezvykli. Je nová, syrová, surová, nepřehledná a jiná. Děsí nás. Nevíme, co bude. Nevíme, kam se řítíme. Nevíme, kdo je „hodný„ a kdo „zlý“ A v duchu tiše sníme o době, kdy to bylo jasné, kdy „oni„ byli zlí a „my„ jsme byli hodní a drželi jsme spolu. I když Franta odvedle byl sice u komoušů, ale byl to slušný člověk, že jo? A dalo se s ním „domluvit“!

Tak tohle všechno nám provedla ta zatracená nová doba. A proto jsme nespokojení, proto nad plnými vozíky v samoobsluhách nadáváme na poměry a u auta, o kterém jsme dříve ani nesnili, řveme že „ti blbci“ nestaví a neopravují silnice abychom se večer u nejnovější barevné ploché obrazovky ujistili, že je to samý mord a lumpárna a v tý telce fakt nic nedávají - jen asi dvacet a nebo padesát programů.

Ne, ne. Nás nenasírá ani tolik to, co se děje, ale to, že to mu nerozumíme. Protože se toho bojíme. A hlavně že nemáme vůbec žádný klid. Už dvacet let! A pořád je to stejný! Totiž jiný!!! A furt jen samý novoty! A tak si přejeme konečně nějaký klid. Nejen ten „na práci“, ale tak vůbec.

A podle předpokladů budoucích volebních výsledků a podle množství nově vznikajích stran, co všechno vědí a všechno vyřeší, jen jak dostanou naše hlasy, lze si jen zapět s pány W+V: „... až přijde spásonosný osel, už se věří oslovi, jen když nás ten osel hlučně osloví... “

A až budete sledovat diskuze v parlamentu a o nové vládě, nerozčilujte se. Škodí to zdraví. Jen se dívejte, kdo nejvíc „kejhá a hýká “ To je ten osel, co nás všechny chce vést. A sám neví kam.