Nedávno vypukla aféra se sázkami na fotbal. Asijská mafie prostřednictvím nastrčených figurek na Slovenku a částečně i v Česku ovlivňovala zápasy. V radiu se ptali posluchačů, jak by šlo podobným praktikám zabránit. A hned první, kdo se dostal k telefonu a zavolal, nezklamal a v jedné minutě obvinil všechny okolo sebe - fotbalisty počínaje a politiky konče. Na moderátora pořadu nereagoval a stále zesiloval hlas a nadával. Politikům, podnikatelům, vládě, komukoliv, koho mu slina na jazyk přinesla. Proč ten člověk má potřebu spojit případ asijské fotbalové mafie a české politiky? Proč obviňuje z takového podvodného jednání vládu? A kterou, tu současnou Rusnokovu, minulou Nečasovu nebo dokonce předminulou Topolánkovu?
Ve společnosti je velké množství nenávisti vůči vládě, politikům a obecně establishmentu. To se pochopitelně promítá se i do prestiže politiků. V jednom z výzkumů se poslanci octli na úplném dně společenské prestiže, dokonce společně s kněžími. Jistě, řada lidí si svoje neúspěchy - ať už v osobním nebo pracovním životě - kompenzuje bezobsažným nadáváním na svět okolo sebe a obviňuje všechny okolo ze svých selhání. Jenže prestiž poslance nebo kněze se nezkoumá pouze na vzorku frustrovaných, ale i na vzorku běžných obyvatel. Kdo tedy vnáší náladu nespokojenosti, obviňování a nedůvěry do společnosti? Proč je Česko v subjektivním hodnocení úspěšnosti, spokojenosti, blahobytu vždy někde na konci seznamu zemí Evropské unie? Vždyť objektivně se v Česku dlouhodobě zvyšuje jak životní úroveň, tak se i zkvalitňuji faktory, které mohou k pocitu štěstí přispívat. Máme prokazatelně nízkou nezaměstnanost, máme velmi kvalitní prostředí, máme hezká města a vesnice, nejsme ohrožování žádnými násilnými konflikty a neřešíme v národě žádné fatální problémy bytí a nebytí. Odpověď je jednoduchá. Protože se jedná o subjektivní vnímání spokojenosti a sami v sobě jsme prostě více nespokojení než jiné země v Evropě. Kde se v nás tedy tyto emoce berou? Myslím si, že je to v malé tolerantnosti nás všech, politiků především.
Politik má být muž nebo žena konsenzu a dohody. Místo toho okolo sebe dnes a denně vidím politiky rozporů, konfliktů a soubojů, kteří slova uznání, smířlivosti nebo dokonce pochvaly pro názor z opačné strany politického spektra považují za osobní selhání a osobní prohru. Politiku chápou jako boj na život a smrt a odmítají ustoupit nebo hledat společné průsečíky. Když se podívám zpětně na českou politiku, najdu dva otce takového přístupu. Na jedné straně stojí nesmiřitelný Klaus, který nikdy neuznal postoj druhé strany za hodný pozornosti. Z druhé strany mu více než sekunduje populistický bavič Zeman, který druhdy chtěl vázat legitimace ČSSD do kůže členů ODS. K dokonalosti přivedl atmosféru nenávisti, pohrdání a urážek expředseda ČSSD Paroubek a jeho věrný souputník Rath. Jeden kvůli vyhraněné nenávistné kampani prohrál vyhrané volby a druhý vysvětluje u soudu, kde se mu vzalo v krabici od vína sedm milionů korun. Jejich projevy jak v Poslanecké sněmovně, tak především určené pro veřejnost byly plné dehonestace, potupy a zesměšňování skutečných nebo domnělých politických odpůrců. V jejich očích byly vstřícnost a pochopení slabostí. Velmi efektivně v tomto boji pokračuje ČSSD současnosti. O druhém pilíři penzijní reformy si můžeme myslet cokoliv, ale argumenty ze strany ČSSD jsem téměř ve veřejném prostoru neslyšel. Zato podpásových argumentů o tunelování bylo přehršel. Protože ČSSD prohrála svůj boj o církevní restituce, otevřela stavidla pomluv, pololží a dezinformací a výsledek se dostavil brzy. Kněží patří mezi nejméně prestižní profese vůbec. Mluvili ti občané, co byli dotazováni na prestiž profesí, alespoň s jedním knězem? Ne, názor přebírají z veřejných zdrojů, z medií a opakují nebo komolí to, co slyší od představitelů státu. Tedy od politiků. Nevěřím, že cesta do budoucnosti může být dlouhodobě založena na souboji, konfrontaci a nenávisti. Proto již nechci od reprezentantů státu stále dokola slyšet slova o ožebračování obyvatel, o nekompetentní vládě, o nespravedlivých reformách a o dalším extrémně negativním známkování jenom proto, že právě teď můj politický názor neuspěl.
Chci se od politiků dozvídat jejich věcné a nikoliv podpásové argumenty a chci si vybírat z názorů, postojů a stanovisek, nikoliv ze přetékajícího sudu emocí. V současné kampani před volbami je to obzvlášť důležité. Sledujte spolu se mnou, kolikrát kdo použil prvky negativní kampaně, kolikrát se kdo pokusil zesměšnit aktuálního politického oponenta v diskuzi a kolikrát kdo neargumentoval věcně, ale na základě převládajících pocitů. A rozhodujte se podle toho.
Věřím tomu, že až se dokážou politici mezi sebou respektovat jako protihráči u stejného stolu a nikoliv na bitevním poli, zlepší se i nálada ve společnosti. Potom nebudeme subjektivně vnímat svůj život v tak černých barvách a Česko poskočí ve výzkumech spokojenosti občanů někam do vyšších pater.