SPOLEČNOST: Proč jsme si ho tak vykrmili?
Zdůrazněme nejprve to podstatné: motivační program pro vedení elektrárenské firmy je ten nejprůhlednější a nejspravedlivější, jaký si lze představit. Takhle nějak by se asi selským rozumem dohodli dva lidé, z nichž jeden by spravoval majetek toho druhého. Když se ti bude dařit, dostaneš z vydělaných peněz podíl. Když ne, nedostaneš nic.
Nikdo nemohl tušit, že se akcie ČEZu tak zhodnotí, a že to do určité míry nebude důsledek manažerských rozhodnutí, ale spíše šťastných okolností trhu. Nelze tedy říct, že státní úředníci dosadili do čela firmy svého člověka, aby si vydělal.
Když se týdeník Euro ptal Romana těsně před nástupem do funkce, zda se mu - podobně jako jeho předchůdci - podaří hodnotu akcií za rok zdvojnásobit, odpovídal vyhýbavě v tom smyslu, že je třeba dávat si realistické cíle. Dnes je cena akcií asi osminásobná, a podle všeho stále není u stropu.
Čistě kvantitativně vzato Martin Roman "tlustým kocourem" je, a to přímo ukázkovým. Podle průzkumů mezi platy manažerů vydělávají američtí šéfové veřejně obchodovatelných firem asi 300 až 400 krát víc, než činí průměrný plat v jejich podnicích. Včerejší Hospodářské noviny odhadly Romanův roční příjem na zhruba 170 miliónů korun, což je 350 krát víc.
Od amerických tlustých kocourů se však Roman liší tím, že jeho velký příjem odpovídá výkonu firmy. Američtí manažeři mají smlouvy mnohem komplikovanější a neprůhlednější, díky čemuž si velké bonusy odnáší často i tehdy, když se jejich firmám či jim osobně nedaří. Nejčastěji uváděným příkladem byl loni odchod šéfa společnosti Home Depot, který byl propuštěn, ale zároveň si odnesl roční odměnu ve výši přes 200 miliónů dolarů.
Je svým způsobem dobrá zpráva, že Česko má svého prvního "tlustého kocoura", tedy gážistu, který si vydělal řádově stejně jako ti nejúspěšní podnikatelé. Berme to jako pozitivní vizitku ekonomiky. Ale zároveň dodejme, že jde o jev čelící silné kritice. Původně hlavně zleva, v poslední době však již bez politického kontextu.
Nabírá totiž čím dál větší obrátky. Historické tabulky ukazují, že ještě v šedesátých a sedmdesátých letech vydělávali šéfové v Americe "pouze" 30 krát víc a na přelomu osmdesátých a devadesátých let asi 70 krát víc. Proč se to pak "vymklo" z kloubů? V zásadě ze stejného důvodu jako u ČEZu: trhy i velké firmy se díky globalizaci staly příliš velkými. Platy vypočítané v závislosti na výkonu firmy tak, aby odpovídaly požadovanému nasazení a zodpovědnosti (a aby byly dostatečně motivující pro ty nejlepší), se najdenou z velkých staly nemravnými.
Martin Roman není desetkrát a už vůbec ne stokrát kvalitnějším manažerem než všichni ostatní v Česku. Že si jako zaměstnanec firmy ovládané státem vydělal takové peníze, není ovšem nemravnost jeho, nýbrž nás coby vlastníků. Stát si to ostatně uvědomil a už v roce 2006 omezil budoucí bonusy stropem. Paradoxně je proto výhoda, že ČEZ má ve státu silného majoritního vlastníka. Ve firmách se složitější majetkovou strukturou jsou manažeři a jejich platy mnohem víc nedotknutelní.
Tlustí kocouři se množí i v Evropě. Když loni vydělal šéf německé firmy Porsche 60 miliónů eur, kritizovala přemrštěné platy manažerů v prosinci 2007 na sjezdu své strany konzervativní premiérka Merkelová. Od německých zaměstnavatelů v průmyslu však zazněla rázná odpověď: ruce pryč od našich peněz.
Média někdy superbohaté lidi rozdělují na ty, kteří zbohatli "staromódně" (tedy podnikáním jako třeba Bill Gates či Warren Buffett), a pak na ty zbohatlé "rychle", rozuměj zaměstnance, kteří více či méně svévolně ukusují z majetku ostatních. Špičkoví manažeři se etablovali jako svého druhu nová třída, jejíž hvězdný status však většina společnosti vnímá jako nezasloužený a nadhodnocený.
Slavný manažer Jack Welsh obhajuje přemrštěné platy tím, že "ředitelský materiál" je u lidí výjimečná kvalita a vše výjimečné je třeba výjimečně zaplatit. Je to pokulhávající vysvětlení, stejně jako tvrzení, že astronomické odměny manažerský stav zkvalitňují a kultivují. Je to možná dokonce naopak: například počet případů podvodů, falšování účetnictví či nezákonného obchodování mezi vrcholovými manažery v posledních letech roste a jedním z důvodů je to, že se zde točí tak velké peníze.
Tlustí kocouři nepochybně nebudou problémem české ekonomiky, ojedinělý výdělek Martina Romana nám umožnil tenhle fenomén aspoň okusit. Bez obav z obvinění ze závistivosti můžeme tvrdit, že jde o sumu přemrštěnou a nezaslouženou. Nejspíš si to uvědomuje i sám jejich příjemce, který "preventivně" už loni přislíbil její nikoliv zanedbatelnou část věnovat na vybudováni střední školy. Díky mu za to: nás spoluvlastníků ČEZu tak zbavil aspoň části tíhy zodpovědnosti za to, že jsme ho tak nemravně nechali vydělat.
LN, 9.1.2008
