Myslím, že v něčem předkladatelům rozumím. Chápu, že jejich iniciativa je projevem určité hluboké nespokojenosti s tím, jak jsme nedokázali pojmenovat a vyrovnat se s tím, co bylo před rokem 1989, chápu ono znechucení nad tím, jak nezřetelné zůstávají hranice mezi vinnými a nevinnými, mezi zločiny a jejich oběťmi. Jak málo jsme dokázali učinit zadost elementární spravedlnosti.

Také chápu, že iniciativa směřující ke "zrušení komunistů" zrcadlí hluboké znepokojení a znechucení nad tím, že se KSČM pro jistou část občanů stala stranou, která zaslouží, aby byla jejich protestními hlasy legitimizována. Rozumím oné bezmoci a pocitu, že za takovou neschopnost budeme jednou pykat.

Tahle nespokojenost je vážná věc a nelze ji odbýt. Pochybuji ale, že věci pomůžeme požadavkem na „zrušení komunistů“ či požadavkem zakázat alespoň symboly diktatury.

Je mi upřímně jedno, jak se jmenuje komunistická strana. Co mi vadí, je starý způsob myšlení. A co mi nejvíce vadí na naší politické scéně, je touha zlikvidovat, zadupat toho druhého, který si myslí něco jiného než já. Ale tohle není jen návyk komunistické strany. Takovouhle bolševickou mentalitu, nulovou toleranci, nacházím bohužel i jinde. Někdo to řekl už na začátku 90 let: Nebojujme ani tak s komunisty, jako s tím kouskem komunisty, kterého máme mnozí v sobě. Denně se střetáváme s dědictvím totality - obyčejnou nesnášenlivostí počínaje a popíráním principů občanské společnosti konče. Myslím, že by bylo neštěstím, kdybychom se rozhodli jít cestou, která tento sklon posiluje, kdybychom zadupávali ty, kteří myslí jinak, byť sebepodivněji, kdybychom si osvojili myšlení, které právem spojujeme s uvažováním „bolševickým“.

Signatáři petice namítají, že komunisté v naší zemi jsou stejným ohrožením demokracie, jako byli nacisté. Jenže to není argument, který by měl oporu v reálném chodu dějin. Nacisté byli poraženi až po strašných obětech. Oproti tomu nelze popřít, že na demontáži komunistického režimu měli jistý podíl komunisté, kteří se odvolávali k humanistickému obsahu idejí socialismu. To, že komunisty ovládaný československý federální pseudoparlament 29. prosince 1989 zrušil ústavní články o vedoucí úloze KSČ patří k zázraku pokojného osvobození od komunistické diktatury. Můžeme si zkrátka myslet o povaze převratu v roce 1989 leccos, ale nemůžeme popřít existenci komunistů, kteří revidovali své ideologické pozice a nebo jen pragmaticky pomohli otevřít cestu k demokracii a právnímu státu.

Poprvé byla debata nad zákazem komunistické strany otevřena již v roce 1990. V Občanském fóru tenkrát nikoli náhodou převážil názor, že komunisty je třeba porazit v demokratické politické soutěži. V zásadě se nám to podařilo, poněvadž na naší straně byla pravda, i proto, že naše víra v demokracii a svobodu byla dost silná, abychom našli správné a přesvědčivé argumenty. Nevidím žádný důvod, abych toto stanovisko nehájil i dnes a neřídil se jím v rámci standardního politického souboje.

Za předpokladu, že se respektují základní pravidla demokracie - a tato pravidla dnes všechny parlamentní strany respektují -, budu mezi demokratickou diskusí a zákazem vždy volit demokratickou diskusi. Nebudeme přeci dodatečně prohlašovat za zločince ty, které patnáct let v parlamentu respektujeme a během těchto let prokazatelně žádné zločiny nespáchali. Bylo by neštěstí kdybychom uvažovali jinak.

Bojím se zkrátka, že záměr zrušit komunistickou stranu nejen oslabuje demokratické úsilí směřující k překonání reziduí komunistické totality, ale že je také z rodu dobrých úmyslů, které dláždí cestu do pekel. A že na takto dobře míněné cestě, pokud bychom ji se vším, co předpokládá, nastoupili, bychom nakonec mohli opsat kruh, který by nás vrátil někam, kde jsme už jednou vinou bolševických praktik byli a odkud jsme se, pánbůh zaplať, horkotěžko vymotali...

Právo 21.10.2005

Lubomír Zaorálek
předseda Poslanecké sněmovny