Souhlasím s Josefem Klímou, že Kájínek nebyl hrdina, bratři Mašínosvé však podle mého mínění hrdinové byli. Byli neobyčejně stateční, riskovali své životy, vzepřeli se teroru komunistické diktatury. Cílem teroru je vyvolávat strach. Oni tento strach překonali v době, kdy se režimu podařilo vyvolat u většiny občanů hrůzu popravou Milady Horákové a vyhnat jakýkoli protest z veřejného života do soukromí domovů. Jen nemnoho kulturních pracovníků se odvažovalo projevovat svůj odpor v intelektuálních jinotajích divadelních inscenací.

Pojem hrdinství není pro mne nutně propojen s tím, že důsledky hrdinského činu musí přinést dobro. Jsou i negativní hrdinové, jsou pomýlení hrdinové, jsou tragičtí, ba i tragikomičtí hrdinové. Ruský námořník v Petrohradě, který šel za revoluce dobývat Zimní palác, věděl, že mu hrozí smrt – i když idea, za kterou byl ochoten obětovat život, se ukázala posléze jako chybná. Šel za ideou, účelem jeho konání bylo svržení carského režimu. Uvěřil politrukům, že je to car, kdo je zodpovědný za hlad a bídu dělníků a za neúspěchy ruské armády na frontě. Uvěřil, že Lenin to napraví.

Josef Klíma si klade v souvislosti s bratry Mašíny jinou otázku. Odvěkou otázku, zda účel světí prostředky. Politika je umění, jak získat a udržet moc. Jejím účelem je vládnout. Názor, že tento účel světí prostředky, se připisuje – ne zcela právem - Nicolovi Machiavellimu, jehož spis Il principe (Vládce) měl inspirovat masakr Bartolomějské noci. Roku 1572 byli v Paříži vyvražděni hugenoti. Co platí v politice, nemusí být přijatelné z hlediska etiky. Tam očekáváme, že musí být aspoň jistá úměra mezi důležitostí účelu a přiměřeností prostředků, které mají účelu slloužit. Přísně uplatněná etika stanoví, že hrubé a násilné prostředy pošpiní jakkoli historicky významný účel.

Jestliže cílem činů bratří Mašínů při jejich útěku bylo podkopání komunistické diktatury v Československu, pak bylo legitimní i vraždění – tento režim vyvraždil u nás daleko víc lidí a jeho ideologie zavinila ve světě vyvraždění miliónů. Kdyby se bratři Mašínové po listopadovém převratu v roce 1989 vrátili domů, aby pomohli upevnit svobodu a demokracii, nevznikly by pochyby, že jejich útěk byl součástí boje proti komunismu - měl ukázat, že svobodomyslný člověk zde žít nemůže. Pochybnost, že jim opravdu o to šlo, však stojí na aplikaci jakési mravní a psychologické – nikoli tedy právní – retroaktivity.

Ctiradu Mašínovi bylo v roce 1953 třiadvacet, Josefovi jednadvacet let. Jejich postoje a motivace mohly být jiné než po 36 letech. kdy se mohli domnívat, že komunismus u nás definitivně skončil. Je-li tato úvaha správná, je však podivné jejich zdůvodnění neúčasti na pohřbu Milana Paumera – že se nechtěji vracet do země, ve které je dosud vliv komunismu na politickém dění velmi výrazný. Vzpomeňme jen na samozřejmost, se kterou vedení sociální demokracie počátá s hlasy komunistických poslanců při významnějších hlasováních ve sněmovně.

I zde ovšem mohou bratři Mašínové, jako synové popraveného generála, říci, že dovedou bojovat jinými prostředky než oslovováním voličů v předvolebních kampaních.

Francouzský spisovatel a filosof J.P. Sartre v době, kdy se nepřikláněl ke komunismu, polemizoval s marxisty a hájil humanistický charakter existencialismu. Jako příklad uváděl morální dilema dvacetiletého venkovského chlapce za německé okupace Francie v druhé světové válce. Chlapec se rozhodoval, zda se má přidat k maquis (fracouzským partyzánům), nebo zůstat doma a pečovat o vážně nemocnou matku. Mohl se řídti radou zkušenějších dospělých. Avšak i volba těchto rádců sama už rozhodovala o jejich odpovědi. Kdyby se šel poradit s učitelem, o kterém bylo známo, že byl komunistou, jistě by dostal radu, aby odešel do lesů k maquis. Kdyby se šel poradit s farářem, jistě by se dověděl, že má pečovat o matku, neboť čtvrté přikázání zní Cti otce svého a matku svou. Zodpovědnosti za své rozhodnutí se člověk nikdy nevyhne, nemůže ji delegovat na někoho jiného. V závažných etických otázkách je člověk vždy sám.

Ve své úvaze se mohu opřít i o svou zkušednost psychiatra. Vím, jak často je obtížné posoudit, zda je duševně nemocný zodpovědný za čin, který je kvalifikován jako trestný. Mohu se opřít o diagnózu, která by už sama o sobě mohla svědčit pro zbavení zodpovědnosti. Co však, když charakter činu, třeba promyšleného, dobře naplánovaného oloupení klenotníka, není v žádné pochopitelné souvislosti s bludy nebo halucinacemi pacienta trpícího schizofrenií? Neoloupil by ho tento člověk, i kdyby nebyl duševně nemocen?

Nejistotu se mohu snažit odstranit opakovanými trpělivými rozhovory s obviněným. Zkušený soudní znalec vám však řekne, že čím lépe vyšetřovaného pozná, čím víc podrobností ze života obviněného se dozvídá, tím víc mu může být pochopitelné, že se musel chovat tak, jak se choval.

Každý lékařský obor má své metody, své výrobní nástroje. Chirurg má skalpel, internista tonometr, neurolog kladívko a CT mozku. Psychiatr má také tyto metody k disposici. Co je však vlastní, co je specifický přístup pro psychiatrii? Je to schopnost psychiatra vcítit se do nemocného, přemýšlet o tom, jak by se choval on, kdyby byl v jeho situaci. Měřítkem je jeho vlastní životní zkušenost, která utvářela jeho osobnost. Ta mu pomáhá porozumět nemocnému. Něco podobného ovšem platí o každém člověku a jeho schopnosti rozumět druhému. Psychiatr však musí o tom vědět a snažit se rozhodovat na základě porozumění samému sobě.

Co je dobro a co je zlo, o tom rozhoduje konsensus společnosti v určitém čase historického okamžiku. V antice nebylo zlem bít otroka nebo ho prodat jinému pánovi. Kdoví, co jednou řekne společenský konsensus o tom, že dnes lékař nesmí poradit nevyléčitelně nemocnému, jak spáchat sebevraždu, nebo tomu, že bohaté země nechávají umírat v Africe děti hladem a nevyužívat geneticky upravené potrraviny. Dobro, zlo, lidský život, krása jsou hodnoty. O hodnotách nerozhoduje medicínská ani jiná věda.

Zatím nejlepším nástrojem k nalézání společenského konsensu o hodnotách je demokracie.

Ani na verdikt demokracie se však nemohu spoléhat v případě bratří Mašínů. Proto odpovídám na otázku po etice činů bratří Mašinů s Josefem Klímou: nevím.

Převzato z Vinar.bigbloger.lidovky.cz se souhlasem autora