Pánská jízda nastoupí příští úterý k přísaze na Pražský hrad: v Nečasově vládě nebude ani jedna žena. Zato je jich ve vedení parlamentu drtivá převaha. Vláda koná, parlament kontroluje, říká se. V reálu to ovšem zdaleka neznamená, že by vedení parlamentu mohlo vládě do vládnutí konkrétně mluvit, nebo ho snad denně korigovat.

Může jen klást větší důraz například na interpelace, na to, aby problémová rozhodnutí vlády nezapadla, aby ministři museli své jednotlivé kroky poslancům vysvětlovat, čelit jejich kritice. Spočítat jim to všem pak ale musejí voliči. V regulérním případě jednou za čtyři roky.

Současný stav, kdy po vyslání špičkové ženské sestavy do parlamentu už údajně koaličním stranám nezbyla žádná postava ženského rodu vhodná do vlády, tak svědčí především o tom, že politické strany, a to hlavně ty v pravé polovině politického spektra, je evidentně nejsou schopny vygenerovat. Přitom musí být například právě v řadách TOP 09, vzniklé na bázi nezávislých starostů, spousta schopných žen, soudě už jenom podle toho, kolik jich stojí v čele obcí, hlavně těch hodně malých, kde z toho kouká především práce a žádné peníze. Tam muže ani nenapadne s nimi o post starosty soutěžit.

Jakmile jde ale o vyšší patra moci, nastane tlačenice. A muži mají evidentně ostřejší lokty. Jinak by například TOP 09, když už do křesla ministra kultury dosadila dosavadního starostu osmnáctitisícového středočeského města, snad ve svých řadách aspoň na tohle ministerstvo našla i nějakou obdobně kvalifikovanou starostku. Také v ODS by se muselo za dobu její téměř dvacetileté existence už objevit víc výrazných ženských tváří než jen současná předsedkyně parlamentu. Na hodnocení ženské části VV je naproti tomu brzy: je sice nepřehlédnutelná, ale zatím hlavně tím, jak perfektně vypadá. Pokud prokáže i politické kompetence, a řada z nich k tomu má evidentně i jiné předpoklady než jen vlivného přítele po svém boku, bude to pro českou politiku jenom dobře.

Jenže věc má evidentně mnohem závažnější souvislosti než obsazení několika ministerských křesel: je to zřejmě výraz trendu v celé zdejší společnosti. Ve výzkumu EU z roku 2008, který se zabýval tím, kolik ženy v průměru vydělávají při stejné kvalifikaci a ve stejném postavení jako muži, se například ukázalo, že je na tom ČR hned po Estonsku nejhůř v celé EU. Ženy tady vydělávají, opakuji: za stejnou práci, při stejné kvalifikaci a ve stejné funkci, v průměru o víc než 26 procent méně než muži. Všechny země kolem nás jsou na tom líp: i například Polsko, kde jsou ženy ve výdělcích pozadu za muži jen o necelých deset procent. Nejhorší ovšem je, že za tuhle propast mohou nejen zaměstnavatelé: problém je v ženách samotných, které samy sebe oceňují na podstatně méně než se cení jejich mužští kolegové. Nejen muži, ale zrovna tak i ženy automaticky přisuzovaly například ženatému lékaři s dvěma dětmi vyšší plat než jeho kolegyni v navlas stejné situaci. Jinými slovy, i ženy jsou u nás evidentně přesvědčeny, že to tak má být, aby muž na tom byl co do ohodnocení lépe.

Že se to pak přenáší i do politiky, kdykoli jde o obsazování funkcí, věru nepřekvapuje. Ženy se nechávají klidně odstrčit na zadní místa kandidátek a proslulé „kroužkování“ jim tak letos pomohlo možná do parlamentu, ale už ne do vlády. Tady by ovšem asi ani ty sporné kvóty nebyly všelékem: bez větší porce sebevědomí žen samotných to prostě nepůjde.

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6