V prvních dvou článcích (zde a zde) jsem se zabýval předpoklady pro srovnání křesťanství a islámu. Psal jsem, že takové srovnávání je těžko možné tam, kde se neshodneme na nějaké základní normě, podle níž můžeme dva fenomény – v tomto případě křesťanství a islám – srovnávat. Jelikož kromě židokřesťanské tradice jsou v tomto světě jen dvě další síly, které v současné době rozhodují o osudu světa, budu se zabývat jen jimi. Těmi silami jsou sekulární humanismus a islám. Jak jsem již před lety psal ve stati „Tři domy“, uznávám, že je zde ještě budhismus, hinduismus a mnohá další náboženství, nicméně přinejmenším v současné době nemají celosvětový význam.

Pokud jde o křesťanství a islám, pak základní věc, v níž se shodují, je, že Bůh je svatý a mocný a že je nezbytné ho poslouchat. To je ale vše podstatné. Křesťanství a islám se radikálně rozcházejí, pokud jde o povahu tohoto Boha, o to, kde a jak k nám promlouvá, a přirozeně i o to, co nám říká. Proto nesdílím optimismus řady smířlivých lidí (jakkoli je mi smířlivost jako taková sympatická), že vlastně všichni, židé, křesťané a muslimové, ctíme téhož Boha. Jako křesťan jsem přesvědčen, že Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby svět vykoupil. Jako křesťan jsem přesvědčen, že každá lidská duše je tím pozvednuta – je velice vzácná, pokud stála Božímu Synu za veliké utrpení. Do Božího království se křesťané dostávají na základě pokání a víry; muslimové do něj znají zcela jinou bezpečnou cestu, a sice smrt při šíření víry. Zatímco křesťanství říká, že Boží syn zemřel, aby lidé přišli do nebe, islám říká, že je třeba bojovat proti jinověrcům a že smrt v tomto boji je jedinou jistou cestou. Ne že by se jiní lidé do nebe nedostali, ale musí počkat na poslední soud, kde Bůh zváží jejich pozemské skutky. Křesťan ví, že ani ty nejlepší pozemské skutky mu nebe neotevřou: do nebe přijde z pouhé milosti – anebo vůbec. Křesťan tedy ví, že skutečnou víru nelze šířit násilím, a pokud se o to někteří lidé, kteří se považovali za křesťany, snažili, pak nepochopili, co skutečná víra je.

Proto považuji křesťanství za lepší než islám.

Má to zcela praktické souvislosti. Jak vidíme, v současné době nemají džihádisté nouzi o sebevražedné atentátníky. Pro poctivost je třeba říci, že řada významných muslimských autorit tento způsob boje proti jinověrcům odsuzuje. Nicméně muslimů, kteří ho schvalují, je bohužel více než dost.

Západní politici často říkají, že Islámský stát a/nebo tito sebevražední atentátníci nemají nic společného s islámem. Považuji to za zpozdilé a krátkozraké mlžení: Jestli něco dá lidem motiv a sílu k rozhodnutí zemřít za nějakou věc, pak to bývá právě náboženství. U nás je spousta lidí přesvědčena, že druzí dělají všelijaké nepravosti pro peníze; těžko ovšem tuto motivaci spatřovat u sebevražedného džihádisty. Ten to dělá opravdu z přesvědčení – peněz si přece po dokonání svého skutku neužije.

Co na to sekulární humanisté? Ti, na rozdíl od křesťanů nebo muslimů, na nějakou nade všemi stojící pravdu nevěří. Podle sekulárního humanismu má každý svou pravdu, každý má právo zvolit si své hodnoty, jen je nesmí nikomu vnucovat.

Ve skutečnosti ovšem sekulární humanista nějaké hodnoty také má, pouze je nechce druhým zdůvodňovat. Možná proto, že nést svou kůži na trh a říci: „Jsem z těch a z těch důvodů přesvědčen, že toto a toto je pravda, a z toho pro mě vyplývá správnost tohoto a tohoto jednání“, je riskantní a náročné. V praxi ovšem bez hodnot žít nelze. Se sekulárním humanistou se snadno shodnete třeba na tom, že se nemají mučit malé děti. Nebo že ženy by neměly být znásilňovány. Nebo že svědectví ženy u soudu by mělo platit stejně jako svědectví muže. Nebo že by lidé neměli být nuceni k nějaké víře či k nějakému přesvědčení. V praxi by tedy měl mít sekulární humanista blíž ke křesťanství než k islámu, ale říci to nahlas nemůže, protože by tím popřel svůj apriorní předpoklad, že všechna náboženství jsou stejně oprávněná. Protože sám ale příliš silné přesvědčení nemá, islámu v praktickém životě a v politice ustupuje. Tato tendence je natolik silná a muslimové už vyvíjejí – třeba v městských nebo školních radách – takový tlak, že židé začali opouštět západní Evropu. Nicméně když někde v Belgii či v Německu zakazují vánoční stromky nebo vánoce jako takové, často za tím není tlak muslimů – sekulární humanisté to dělají sami jaksi preventivně. Asi tuší, že vymýtit vánoční stromky bude v jejich zemi snazší než vymýtit nucené sňatky.

Tlak islámu bude v Evropě sílit a důležitým cílem jeho útoků bude svoboda slova. O tom nás poslední vývoj např. ve Švédsku či ve Velké Británii nenechává na pochybách. Je ovšem důležité, aby křesťané zareagovali správně. Pokud by začali oplácet stejnou mincí, zmařili by své poslání. Pokud budou ochotni k mučednictví – nikoli v podobě sebevražedných atentátů, ale v podobě věrnosti Hospodinu – může i vývoj v Evropě nabýt nečekaného pozitivního zvratu.