Nejprve se musím omluvit některým čtenářům svého prvního článku na toto téma. Napsal jsem: „Název článku patrně shledají jako neproblematický pouze dvě (dosti si podobné) skupiny lidí, které nazývám ‚katolický talibán‘ a ‚evangelikální ultras‘.“ Ozvala se celá řada čtenářů, katolíků i protestantů, kteří psali, že název za neproblematický nepovažují, nicméně nepovažují se ani za katolický talibán, ani za evangelikální ultras. Pochopitelně mě těší, že se mnou souhlasí, a uznávám, že jsem nezmínil tuto kategorii čtenářů.

Dále se chci vyrovnat s jedním tvrzením, které se často objevuje v různých souvislostech a které se objevilo i v reakcích na můj článek. Jde o tvrzení, že nemůžeme srovnávat křesťanství s islámem, protože křesťanství mělo o nějakých šest století delší vývoj, a právě až v posledních staletích se zbavilo své nesnášenlivosti.

Ptám se zastánců tohoto názoru: Odkud berete jistotu, že se islám bude vyvíjet k lepšímu? Myšlenka, že různá náboženství se vyvíjejí tak či onak podobně, mi připadá bizarní a nepodložená. Domnívám se například, že islám zakoušel svého druhu pokus o reformaci mnohem dříve než křesťanství, a sice za vlády Abbásovců, kdy své myšlení a svou teologii rozvíjeli tzv. mutazilité, o nichž sice nebylo možno říci, že byli tolerantní (to ostatně nebyli ani např. kalvinisté), nicméně v jejich učení bylo přítomno mnohem více racionality. Bohužel mutazilité svůj boj již v 10. století prohráli a od té doby vládli v islámu tradicionalisté, racionalismus odmítající.

V každém případě odmítám představu, že islámu nutno tolerovat např. krutost nebo šíření víry násilím, jen proto, že vznikl později než křesťanství.

Dnes chci vyslovit jiný kontroverzní názor, a sice že náboženství má klíčový vliv na utváření společnosti. Nedávno u nás vyšla kniha, kterou mohu vřele doporučit. Jmenuje se Ideje mají následky a jejím autorem je Richard Weaver.

Richard Weaver ovšem není jediný, kdo si tuto skutečnost uvědomil. Věděl o ní např. Max Weber, který vydal roku 1905 důležité dílo Protestantská etika a duch kapitalismu, v němž sledoval, jak kalvinismus vedl ke kapitalismu a prosperitě. Sám jsem kdysi sepsal stať „Duchovní předpoklady prosperity“, v níž obhajuji tezi, že znalost Bible vedla ve středověku a v počátcích novověku k hospodářskému vzestupu. Domnívám se, že země, které přijaly reformaci (a tudíž vedly ke čtení Bible), šly „nahoru“, zatímco země, které ji odmítly, postupně ztrácely. Zvlášť markantní to bylo v případě Španělska a Portugalska, které měly přístup k veškerému bohatství Jižní a Střední Ameriky, nicméně předstihli je Holanďané a Angličané, ačkoli tuto výhodu postrádali. (Abych uklidnil katolíky, musím říci, že ve 20. století se jejich přístup k Bibli zásadním způsobem změnil a dnes už v této věci není mezi katolíky a protestanty rozdílu, ba, řekl bych, katolíci mají spíše navrch, protože mainstreamové protestantské církve autoritu Písma v praxi opustily.) Domnívám se rovněž – a nejen já, nýbrž i sekulární sociologové, kteří tomuto fenoménu věnují pozornost – že evangelikální probuzení, které zasáhlo celou Jižní a Střední Ameriku (snad s výjimkou Uruguaye) v poslední třetině dvacátého století, souvisí s ekonomickým vzestupem této oblasti, a sice jako jeho příčina, nikoli jeho důsledek. A očekávám, že přes určité problémy bude tento vzestup nadále pokračovat.

Domnívám se, že převaha západní civilizace, která byla nejpatrnější někdy na přelomu 19. a 20. století, měla své kořeny již ve středověké Evropě. Ta sice nebyla příliš příjemným místem k životu (život ve starověkém Římě byl jistě pro většinu obyvatelstva příjemnější), nicméně dlouhodobě se její roztříštěnost a neustálé spory moci duchovní a světské ukázaly být velmi blahodárnými. Přičemž výrok o roztříštěnosti nutno uvést na pravou míru: Ano, Evropa se skládala z bezpočtu malých či větších států a státečků, nicméně vzdělanci se všude domluvili, protože na všech universitách se hovořilo latinsky. Nadto všichni duchovní (zejména mniši) četli tutéž knihu – Bibli – a zpracovávali různým způsobem stejná témata (např. Knihy sentencí Petra Lombardského probírali všichni studenti v prakticky celé Evropě).

Politická a později i náboženská roztříštěnost se ukázala být výhodou. Evropa byla uchráněna před vítězstvím jednotné ideologie a „jediné pravdy“. Na rozdíl od postmoderní doby pravda byla pro lidi důležitá, nicméně bylo o ni nutno neustále zápasit. V napětí světské a duchovní moci měla navrch tu jedna, tu druhá strana, ale samo toto napětí bylo šancí, kterou nikdy nemělo východní pravoslaví. A já si troufám tvrdit, že současný stav Ruska je do určité míry výsledkem toho, že na jedné straně církev (včetně jejích vrcholných představitelů, o vesnických popech ani nemluvě) nikdy neměla na Rusi velkou autoritu a vždy byla v naprostém područí státu, a na druhé straně sám ruský stát je svého druhu církví, jak nedávno připomněl francouzský historik Alain Besançon v slovenském časopise Týždeň. Skoro bych řekl, že tam, kde je církev slabá, nastupuje často strana, ideologie nebo diktátor (případně nějaká kombinace těchto tří prvků).

Psal jsem ale o islámu. Vícekrát jsem četl v článcích odborníků na Přední východ, že by bylo nesprávné přičítat neutěšený stav islámského světa islámu. Nedávno jsem četl knihu Arabské revoluce: demokratické výzvy, politický islám a geopolitické dopady (Praha: Academia, 2013) od Ondřeje Beránka a dalších odborníků na Blízký východ. Už v předmluvě tam hájí tuto tezi, nicméně když jsem četl jednotlivé kapitoly, jen se posiloval můj dojem, že za neutěšený stav islámského světa může právě islám. Problém je v tom, že muslimové ve své většině zřejmě nejsou schopni sebereflexe. Oblast, které vládnou, říkají „dům míru“, oblast, kterou se teprve snaží dobýt (což je celý neislámský svět), nazývají „domem války“. Přitom když se na tyto oblasti podíváme, vidíme, že v „domě míru“ se neustále válčí a v „domě války“ je stále ještě relativní klid, i když se ho islámští teroristé snaží zničit.

Je možné položit si otázku, proč rozdělení na šíity a sunnity nesehrálo v islámském světě podobnou pozitivní úlohu, jakou v Evropě sehrála rivalita katolicismu a protestantismu. To, že katolíci a protestanté spolu bojovali mečem, považuji za zradu Ježíšova učení. Násilné šíření víry muselo být zdůvodňováno Starým zákonem, který ovšem Ježíš zrelativizoval požadavkem, aby se křesťané modlili za své nepřátele a nejednali s nimi s nenávistí. V Novém zákoně našli středověcí teologové jedinou oporu pro násilné šíření víry, a to ve slovech „přinuť vjíti“ (compelle intrare; Lukášovo evangelium 14,23) z Ježíšova podobenství o svatební hostině. Každý trochu nezaujatý čtenář ovšem nemůže nevidět, že vidět ve slovech „přinuť vjíti“ (na svatební hostinu) návod na násilné obracení na víru je naprosté popření Kristova záměru. Nu, možná se ještě dočkáme změny poměrů a šíité a sunnité spolu budou soupeřit „mírovými prostředky“. Budou to ale mít nesrovnatelně těžší, protože u zakladatele svého náboženství Mohameda najdou dostatek výzev k násilnému šíření víry. Křesťané toho byli ušetřeni. Proto se opravdu nedomnívám, že je jedno, čemu věříme. Stav naší společnosti – ať už západní, islámské nebo ruské – je do velké míry výsledkem toho, čemu věřili naši otcové.