Nejen proto, že nemají ve zvyku dělat rámus jako duhoví aktivisté...

V článku Konzervativec a homosexuální svatby na Neviditelném psu si postěžoval Jan Fingerland, že v debatě o sňatcích stejnopohlavních párů chybí konzervativní hlas. K tomu by bylo možno dodat, že nejen v této debatě, ale v mainstreamových médiích všeobecně. Nemyslím však, že je to vinou (pouze) konzervativců. Oni tam prostě prostor nedostávají, protože konzervatismus není in. Konzervatismus je obvykle presentován jako zpátečnictví, staromilství, zaostalost a brzda pokroku. V této logice pak jako takový musí být držen pěkně zkrátka a pod pokličkou. Kdo by si s ním veřejně zadal, upadá přinejmenším do podezření z reakcionářství, a to se dnes už opět neodpouští. Konzervativci ať si klidně píší do Konzervativních novin, případně do Neviditelného psa, nějaké ty blogy jim ještě taky povolíme, ale jinak v naší moderní, pokrokové společnosti nemají co pohledávat. Divíte se, že jsou tak málo vidět a slyšet?

Pokud jde o ono aktuální téma homosexuálních sňatků, nelze si nepovšimnout, že veškerá argumentace zastánců duhového manželství se točí jen kolem práv dospělých: právo na dědictví, právo na informace, právo na adopci. Nikoho z nich vůbec nezajímá právo dítěte na otce a matku, právo na péči biologických rodičů, zakotvené v mezinárodní úmluvě o právech dítěte. Dítě je v těchto debatách odsunuto na zcela vedlejší kolej, do role objektu zájmu. To je velice snadné, protože se samo nemůže bránit a svých práv se domáhat. A to je taky důvod, proč se jeho obrany proti sobeckým zájmům dospělých musí ujmout svými zákony stát, jinak podkopává svou vlastní budoucnost.

Nikomu prý neublíží, když homosexuálové dostanou stejná práva jako manželé. Opravdu? Chtěli byste být v kůži osvojence, který v rodném listě bude mít zapsáno „Matka: neznámá“ nebo „Otec: neznámý“? Případně místo matky a otce „Rodič 1 a Rodič 2“, oba stejného pohlaví? Chcete vážně tvrdit, že na tom vůbec nezáleží a že to váš život nijak neovlivní? Televizní seriál Kukačky vám nenapovídá vůbec nic?

Je dostatečně prokázáno, že statisticky optimálním prostředím pro vývoj dítěte, určujícím do značné míry i jeho budoucí osud, je stabilní rodina s otcem, matkou a sourozenci. Takovou je třeba preferovat a podporovat oproti všem alternativním modelům, a v upevnění tohoto tradičního, nebo chcete-li konzervativního modelu bych viděl největší pokrok naší nemocné, upadající a bez něj nezadržitelně vymírající společnosti