Nemusíte mít něco v úmyslu. Stačí, když si to o vás myslí druzí. Nejprve se to o vás jen šušká a pak se to rozkřikne. Nakonec začnete sami pochybovat, jestli jste to opravdu neměli v plánu. Takovéhle myšlenky se možná honily hlavou Williamu Wallaceovi, když stál 23. srpna 1305 na londýnském popravišti. To už měl za sebou vláčení ulicemi anglické metropole. Nahého ho uvázali za koně a ty pak hnali od vězení až k popravišti. Tam dostal Wallace oprátku. Houpal se na ní tak dlouho, dokud nehrozilo, že se doopravdy oběsí. Pak ho sundali ze šibenice a poprava mohla pokračovat. Dalším bodem programu, na který se přišel podívat každý, kdo mohl, byla Wallaceova kastrace. Následovalo vytržení útrob a konečně setnutí hlavy. Tělo bylo rozčtvrceno a pět částí Wallaceova organismu bylo rozvezeno do všech koutů království, aby se pohledem na ně mohl kochat co nejpočetnější dav. Hlava namočená v dehtu a napíchnutá na kopí ozdobila most přes Temži v Londýně. Čtvrti jeho těla byly vystaveny v Aberdeenu, Stirlingu, Newcatlu a Berwicku.
Navzdory tomu, že vládl krutý středověk, byla Wallaceova poprava pro tehdejší Londýňany skutečně „silná káva“. Přesvědčil se o tom historik John Reuben Davies, když si pročítal účetní výkazy anglické koruny za finanční rok 1304-1305. Výkazy zvané Pipe Rolls jsou jediné dokumenty, které zpracovává anglický královský dvůr nepřetržitě od středověku. Z účetních položek „má dáti – dal“ se dá ledacos vyčíst. Otázka „Kdo, s kým a za kolik?“ bývá často středobodem historických výzkumů. Čas od času se mezi ciframi najdou i zajímavá a důležitá svědectví. Davies narazil v pergamenech se záznamy o výdajích za garderobu anglického krále Edwarda I. i na „krimi zpravodajskou“ poznámku z pera královských úředníků. K Daviesovu překvapení šlo o popis Wallaceovy popravy. Nikdy předtím neměli historici v ruce tak „čerstvé“ svědectví očitých svědků. Většina toho, co se dnes o Williamovi Wallaceovi tvrdí (včetně základní dějové linie oskarového filmu „Statečné srdce“), pochází z epické básně Slepého Harryho, který však Wallaceovy osudy sepsal více než půldruhého století po pohnutých událostech z 23. srpna 1305. Na mnoha místech si Slepý Harry, o jehož slepotě vedou vědci spory, bohapustě vymýšlel. Tak to chodí a tak vznikají legendy.
Záznam o popravě vylíčený v pestrých barvách není v účetních záznamech o výdajích za královskou garderobu náhodou. Účetní doprovodili líčením popravy záznam o platbách jistému Johnovi ze Seagrave za to, že rozveze části Wallaceova těla po vybraných městech. Výdaj nemá pochopitelně nic společného s královskými košilemi, kabátci či klobouky. Peníze utracené za zneuctění protivníka však nebyly ani tenkrát nic, čím by se politické špičky dvakrát chlubily. A tak je účtaři šoupli do dlouhého výčtu útrat za garderobu. Jejich předpoklad, že v účtech za oblečení a boty nebude choulostivé položky nikdo hledat, se ukázal jako správný. I náhodný hledač měl jen malou šanci na tenhle úhybný účetní manévr narazit, protože účty za garderobu bývaly ve středověkých Pipe Rolls bezkonkurenčně nejrozsáhlejší. Vše prasklo s odstupem více než sedmi století. A z toho už Edwarda I. hlava bolet nemusí.
Zajímavá je ta pasáž poznámek královských účetních, kde zmiňují Wallaceovy zločiny. Uvádějí, že to byl „lupič, obecně známý velezrádce, psanec, nepřítel krále a vzbouřenec proti králi, který králem pohrdal. Ve Skotsku falešně usiloval o to, aby se mohl prohlásit za krále Skotska“.
Závěrečné konstatování je pro historiky skutečná „pecka“. William Wallace že usiloval o to, aby sám usedl na skotský trůn?! Legenda vytvořená Slepým Harrym líčí Williama Wallace úplně v jiném světle. Ale to je pohádka pro dospělé. Že by se ze „Statečného srdce“ Wallace nakonec vyklubal ambiciózní pěšák, jenž našel v torně maršálskou hůl?
S vizí ambiciózního Wallace však nesouhlasí ani obsah těch několika málo dokumentů, které se po „Statečném srdci“ Wallaceovi dochovaly. V nich si dává skotský rebel setsakra záležet, aby bylo jasné, že jedná jménem skotského krále Johna Balliola. Toho si Skotové zvolili v roce 1292 a sousednímu anglickému králi nešel dvakrát pod vousy. Ani pro Skoty nebyl Balliol žádné terno. Ne náhodou mu přezdívali „Toom Tabard“ čili „Prázdný kabát“.
Wallace zastával koncem roku 1297 a v první polovině následujícího roku úřad „poručníka Skotska“ (Guardian of Scotland), což ho opravňovalo vykonávat jménem Balliola některé královské pravomoci. Wallace tak směl například rozhodovat spory a dokonce i jmenovat biskupa. Na „muže odnikud“, který se vyšvihl díky vojenským úspěchům a hlavně vítězství nad Angličany u Stirling Bridge v září 1297, to byl post nezvykle významný. Z Londýna se mohla celá situace jevit tak, že neexistuje důvod, proč by se měl Wallace chovat tak trochu jako král. Pokud tak z titulu poručníka Skotska vystupoval, mohlo to být považováno za projev jeho nezřízených ambicí.
Příliš ambiciózní politici se možná mohou těšit přízni davu. Rádi je však nemají ani političtí spojenci, ani političtí protivníci. Ze strany anglického krále Edwarda I. mohlo jít o nepochopení situace. Nelze ale vyloučit, že někdo rozjel proti Wallaceovi pomlouvačnou kampaň. Je možné, že se po Londýně šeptalo: „On ten Wallace sice tvrdí, že by si na skotský trůn nikdy nesedl, ale já jsem slyšel, že se na to jenom klepe. A znáte to. Není na světě šprochu …“
O tom, že se i mezi Skoty našli takoví, kterým Wallace lezl krkem, svědčí fakt, že skotský rebel upadl do anglického zajetí zřejmě po zradě Skotů z jeho okolí. Ať už proti Wallaceovi někdo intrikoval málo nebo hodně, výsledek se dostavil. Edwarda vytočily skutečné i domnělé Wallaceovy skutky, plány a ambice natolik, že s ním zúčtoval na popravišti skutečně brutálně.
Svět se od časů Edwarda I., Johna Balliola a Williama Wallace změnil. Ale zase ne tolik. Výdaje na znectění a potopení soupeřů a na podvodné vylepšení vlastního „image“ se i dnes zřejmě skrývají v nejednom účetním výkazu umně maskovány jako výdaje za kravaty a manžetové knoflíčky či jiné neškodné položky. Nechuť k „lidem odnikud“, kteří nemají příslušné konexe, ale zato nepostrádají schopnosti, také není nijak neobvyklá. Ambice mužů a žen „odnikud“ jsou nejednou hodnoceny jako „nepřiměřené“. "Kam se cpe?" říká se obvykle při těchto příležitostech.
Dnes už sice nemůžeme své oponenty vysvléknout do naha, ale můžeme na ně vytáhnout informace natolik intimní, že si dotyčný přijde bezmála jako kdyby přišel se svršky zároveň i o spodní prádlo. A místo ulicemi je pak vláčen titulními stránkami novin, portály zpravodajských serverů a rozhlasovým a televizním vysíláním. Protivníkovi nemusíme zadrhávat kolem hrdla smyčku, ale když už se nám dostane do spárů, neodoláme a hezky si ho vychutnáme. Krev přitom neteče, ale to je oproti kastraci a vytrhávání vnitřností často jediný rozdíl.
Někdy se říká: „Neposlouchej, co ti lidé říkají, ale přemýšlej, proč ti to říkají.“
Kdo se tímhle pravidlem řídí, ten hledá za vším nějaký skrytý smysl. V takovém schizofrenně rozpolceném duševním světe nám hrozí jedno velké riziko, na něž na popravišti „dojel“ i William Wallace. Podle historika Johna Daviese je tvrzení o tom, že se Wallace chtěl stát skotským králem, skoro jistě mylné. Jenže když vynášeli soudci ortel, jaký by se líbil anglickému králi Edwardovi, nerozhodovalo to, co Wallace skutečně dělal, co si myslel a co chtěl. Určující bylo to, co si o jeho skutcích, myšlenkách a plánech mysleli ti kolem něj.
Možná zamrazí při představě, že je elegantně zlikvidován někdo, kdo se vlastně ani o nic nesnažil a neusiloval. Jen vzbudil podezření, že se snaží a usiluje. Ještě víc zamrazí při představě, že zcela jistě existují matadoři, kteří se snaží a usilují a přitom dokážou vzbudit zdání pravého opaku.
Převzato z blogu JaroslavPetr.bigbloger.lidovky.cz se souhlasem autora