Pro většinu široké veřejnosti se biologie zužuje na několik témat, jako jsou možnosti a důsledky genetiky, ekologická problematika včetně ochrany biodiverzity, polemika evolučního a kreacionistického paradigmatu, příp. ještě u části přetrvává příroda jako taková s pestrostí stromů a bylin, brouků, motýlů a ptáků. I povědomí veřejnosti se mění. Mě k přírodním vědám (a nakonec až k antropologii) přivedl vlastnoruční herbář a atlasy všeho možného. Počátky genetiky jsem hltal z nečetných zdrojů a v knihovničce jsem měl vše o různých populacích a skupinách lidí (tedy tehdy všeobecně uznávaných rasách). V současnosti lidé zachycují a vstřebávají obrovské množství poznatků z genetiky nebo ochrany životního prostředí. Většina pak pociťuje vážné (nadějné i deprimující) aspekty rozvoje přírodních věd, mnohdy zcela oprávněně, mnohdy podle taktovky médií.

Před nedávnem jsem začal sledovat, jak dalece se lidé orientují v biologických a biomedicínských oborech, k čemuž mě navedla a dopomohla zejména diskuse s mými známými. V jednotlivostech na jejich dotazy musím občas přiznávat, že netuším, o co se jedná. Kvantita dílčích poznatků ve společnosti je veliká a nelze celou tuto šíři sledovat. Leč první názor, ke kterému jsem dospěl, je ten, že poločas „rozpadu“ zapamatování si těchto informací je velmi krátký. Množství zajímavostí je zaplacena krátkou dobou významu pro jejich nabyvatele. Další závěr, ke kterému jsem dospěl, je velká obtížnost porozumění širšímu kontextu těchto informací. Světélkující druhy s vneseným genem medúzy pro toto „světélkování“ chápe mnoho lidí jen jako jakési „hraní si“ vědců, ale plný dopad a význam pro lékařský výzkum většině z nich uniká a nenejvýš naléhavý tón mého hlasu při přesvědčování je jimi brán jako „tedy, že ano, asi to nějaký smysl má“. Tímto se nijak nechci vyvyšovat nad druhé; jsem si plně vědom role vzdělání, kterého každý z nás nabyl jinak. Já na druhou stranu asi vypadám zcela naivně, když se bavím o kosmických letech.

Je zde ale určitý rozdíl. Výzkum vesmíru a využívání kosmických družic nebo vývoj nových technologií pro kosmonautiku nabízí obrovský pokrok (i když také možnost zneužívání), ale závisí „jen“ na financích. Ty buď jsou, nebo se dají v zájmu určitých vědeckých, politických a ekonomických cílů alespoň častečně uvolnit. Etické důsledky se až tak moc nedotýkají každého z nás jednotlivě (pomineme-li teoretickou fyziku a studium počátku vesmíru v konfrontaci s náboženským přesvědčením). Naproti tomu genetika a biomedicínské vědy se řítí značnou rychlostí směry, které mají nebo mohou mít bezprostřední význam pro všechny bez rozdílu, a to jak z hlediska zdraví a zkvalitnění života, tak z hlediska řešení otázek, co je ještě správné či mravné a co ne. Nechci následující otázky redukovat na biologické a medicínské aspekty; je mi jasné, že se jedná o problémy s psychologickým, sociálním nebo demografickým (a tím politickým, ekonomickým) pozadím. Klíčové jsou však možnosti, které jsou moderní vědou nabízeny. Některé techniky a technologie genetiky dospěly už tak daleko, že jsou standardně aplikovány a nejen aplikovány, ale i průmyslově využívány, a nejen průmyslově využívány, ale i komerčně nabízeny (včetně mámení peněz z kapes vědou okouzlených uživatelů).

Diskuze o geneticky modifikovaných organismech je prvním příkladem. Nebudu zde prezentovat své stanovisko ani hodnotit rizika a důsledky – to není předmětem úvahy. Při diskuzích s lidmi, kteří odmítají či naopak vyznávají GMO, jsem se mnohokrát setkal s nepochopením celé problematiky. Nejemotivněji přitom reagovali ti, kteří se obávali přenosu genů, vnesených metodami genetického inženýrství do genomu jiných druhů, hospodářsky využívaných (kukuřice, sója, ryby), i na člověka. Argumenty o nesmyslnosti nebyly zpravidla vyslyšeny. Teprve výklad pro ochotné mně poslouchat, co je a jak funguje DNA, rozkolísal jejich pevné postoje. To je v zásadě v pořádku nebýt jiných rizik, ekonomické významnosti a společenské aktuálnosti všeho kolem GMO.

Dalšími ožehavými tématy mohou být experimenty se získáváním a klonováním nespecializovaných buněk pro lékařské využití. Mnozí lidé si pod pojmem klonování představí desítky „namnožených“ Hitlerů a jakákoliv polemika je pak marná. Získání kmenových buněk z „embrya“ na úrovni několika buněk vyvolává obavy z důvodu jejich potencionality, nemluvě o konfrontačním pojetí duše z pohledu náboženského. Naštěstí sama medicína rychle nahrazuje kontroverzní metody jinými, které se laikovi zdají eticky schůdnější a které mohou být do budoucna i ekonomicky vhodnější.

Neméně progresivní a současně vyvolávající obavy z orwellovského světa nebo zneužití a diskriminace je studium lidského genomu. Do čtení našich individuálních, „předurčených“ vlastností máme ještě moc a moc daleko, ale nakonec se zřejmě generace dnešních dětí dočká možnosti seznámit se se zdravotními riziky vlastního bytí nebo s možností limitace zdravotních obtíží u očekávaných dětí (některé dědičné choroby a odchylky jsou dost deprimující). A to se proboha nezmiňuji o možném výběru chtěných vlastností u potomků za tučné úplatky. Možnost výběru chlapečka nebo holčičky je do určité míry reálná již v současnosti, jsou ale i známé možné populační důsledky (v Číně je vysoký počet mužů „navíc“ již nyní).

Toto je jen nepatrný zlomek témat, která se více a více noří nad hladinu s rozvojem genetiky a biomedicíny. To je jen malá část otázek s velmi silným etickým nábojem. Svoje postoje si vytváříme na základě roztříštěných jednotlivostí a nedostatečné komplexnosti informací. Přitom jejich uchopení je pro nás důležité a emociánálně je prožíváme.

Dovoluji si odhadovat, že většina politiků má obdobné odborné znalosti ze speciáních oborů, např. kosmonautiky nebo genetiky, jako většina občanů, v jejichž službách jsou a jimiž byli zvoleni. Mohou mít sice poradce (a občas se i na ně obracejí), ale v případě potřeby být opakovaně zvolen do funkce bude politik mít spíše tendenci „ztotožnit se“ s voliči, ať už ti jsou znalí nebo ne (nemluvě o ovlivnění médii, jejichž „motivace“ jde často zcela jiným směrem). Ve svém hodnocení politiků při vytváření legislativy k uvedeným otázkám bychom jim (těm problémům) měli trochu rozumět. Měli bychom dbát o porozumění sama sobě a tím o ovlivňování své budoucnosti. A tak jsem pro to, aby biomedicínské vzdělání získalo více váhy, což není úkolem jen pedagogů a vědců, ale každého z nás. Dojít k přesvědčení, že je takové poznání důležité, je polovičním porozuměním.